Nebudete tomu věřit, ale tentokrát jsme se překonali. Po deseti srazech, během kterých jsme nespali, proklínali božstva dle osobního výběru a dušovali se, že už nikdy nebudeme věci dodělávat na poslední chvíli, jsme program výročního srazu začali chystat včas. To, že to pro nás dopadlo ještě hůř než obvykle, je věc vedlejší. Důležité je, že jsme se rozhodli udělat pro naše návštěvníky level, kterým by mohli oslavit důvod, proč se tento sraz konal (naše utrpení při tvorbě srazového levelu vydalo na samostatný článek). Naše (a snad i vaše) milované stránky 25. 6. 2015 oslavily 10 let své existence. Podle toho také sraz vypadal - bylo mnoho radování, soutěžení (tentokrát již se skutečnými odměnami) a tajného uhryzávání narozeninových muffinů a výborných sušenek od Potkanky. Ale zpět k začátku srazu.
Zcela upřímně, tentokrát jsme si před srazem skutečně mákli. Když nepočítáme ten pekelný level, constantine připravil nový design stránek, u kterého jsem se podílela drobnými grafickými úpravami, vyhlásili jsme narozeninovou soutěž o ceny, které nám věnoval tým Crystal Dynamics, další soutěže měly probíhat během celého srazu, pečení srazových muffinů, tvorba a tisknutí diplomů a obalů na CD...nebylo toho málo.
Po domluvě, že utrpení s editorem stačilo a že tedy nemusím dělat žádnou další srazovou hru, jsem dosáhla rekordu v rámci naspaných hodin před srazem – cca 4,5 hodiny. Proto jsem se celkem bez problémů vyhrabala z postele a – spolu s Yasu, která u mě přespávala – zahájila přípravy na nejpočetnější a zároveň nejdůležitější sraz, který jsme kdy pořádali. Po zabalení Střelených zloduchů (Gloom Raider měl až do srazu ve vlastnictví Pablo), fotoaparátu, obalů na CD s narozeninovým levelem, penálu a papírů jsem se konečně vykopala. A protože sobotní doprava stojí za to, měly jsme dvě možnosti: buď na Muzeum, kde byl v 9:30 sraz, dojet příliš brzy, nebo příliš pozdě. A protože jsme čirou náhodou stihly autobus, podařilo se nám přijet dříve.
Brzy se již začali trousit první návštěvníci a organizátoři. Na Muzeu se nás ten den sešlo osm: já, Yasu, constantine, Pablo, Markéta, Willy, Fil a Potkanka. Luchia, devátý návštěvník, který měl dorazit, se zatím neozýval a nereagoval na telefonáty. Poté, co jsme počkali do 9:45, jsme podle plánu vyrazili metrem A na stanici Dejvická, kde leží již tradiční srazové zařízení – kreativní kavárna Vypálené koťátko. Tentokrát jsme se rozhodli nenechat nic náhodě a udělali jsme rezervaci, takže jsme mohli okamžitě sednout ke stolu a začít hrát. Nebo taky ne.
Zatímco si všichni objednávali, já a constantine jsme se odplazili k vedlejšímu stolu, kde jsme – velmi pokradmu – začali dávat dohromady CD s narozeninovým levelem a domlouvat, kdy a jak vyhlásíme soutěž a předáme náš výtvor, který tentokrát sloužil i jako památeční listina. To jsme se nakonec rozhodli odbýt spolu s vyhlášením narozeninové soutěže (více v článku zde). Spolu s cenami a diplomy jsme také předali CDčka s krátkým vysvětlením, o co kráčí a ať se naši návštěvníci moc neděsí, až to budou hrát.
Jenže pak jsme si vzpomněli, že nemáme hotovou naši tradiční obludnost – šifry. A tak, zatímco naši návštěvníci a Pablo upíjeli postupně donášené nápoje, constantine přepisoval 2x morseovku, aby se luštící měli podle čeho orientovat. Mezitím jsem já vymyslela samotnou šifru, kterou měli luštit: ŠIMPANZ ODPOČÍVÁ. Proč? Protože vedle nás seděl na křesle plyšák šimpanze. Brzy se blažené výrazy našich návštěvníků (a Pabla, kterého jsme se rozhodli ztrestat za to, že nepsal morseovku) změnily v zoufalé, když jsme jim oznámili, že mají začít luštit. Po tomto tečko-čárkovaném závodu jsme rozdělili první várku bodů a – tentokrát jíž všichni – vytáhli první srazovou hru, Střelené zloduchy. Zmínila jsem se, že jsem ztratila pravidla, takže je constantine ještě urychleně dohledával na mobilu a přepisoval do bloku?
I přes počáteční nedostatky a zoufalé hledání v přepsaných pravidlech jsme brzy vesele hráli – a že to bylo drsné. Jako zapřisáhlý nepřítel nových Tomb Raiderů jsem se jala vyvraždit Himiko, kterou byla nešťastná Potkanka. Sama jsem si vylosovala Larsona, který se jakž takž vyhýbal střelám, nejúspěšnějším manipulátorem se ovšem ukázal být Willy, který tvrdil, že je snad všechny postavy ve hře – a to včetně své vlastní, Tonyho. Během hry jsme popíjeli (a někteří i pojídali, Yasu zapečený chleba a Fil a Potkanka něco jako nachos. Mezitím se mi podařilo se dovolat Luchie, která se omluvila, že jí ráno bylo zle, a slíbila, že dorazí odpoledne. Markéta se od nás bohužel musela na nějakou dobu odpojit, ovšem s příslibem, že se opět setkáme po obědě. Na ten jsme také po dohrání Zloduchů vyrazili, a to do blízkého Boulevardu, kde se k nám přidala jedenáctá účastnice – Jarka.
Zatímco jsme probírali vše možné i nemožné a u toho žvýkali naše bagety, Willy se zmínil, že by si rád zajel na Anděl, kde si má vyzvednout nového Batmana. Všichni jsme s ním bohužel jet nemohli, hlavně proto, že se nebezpečně přiblížil čas, kdy jsme měli rezervaci v čajovně. Proto s Willym nakonec jel jen Pablo, zbytek zamířil do čajovny, která v rámci našich srazů měla premiéru – Liliová čajovna poblíž stanice Invalidovna. Do této čajovny jsme přišli v úterý před srazem, abychom se domluvili na všem, co je potřeba udělat. A zjistili jsme, že čajovna je výborná a že si můžeme bezplatně zarezervovat celou místnost, no neber to.
První část pobytu v čajovně byla bezprogramová. Když jsme si všichni objednali a naše čaje/vodní dýmky/polévky postupně dorážely, já a constantine jsme – opět – řešili, kdy vytáhneme narozeninové muffiny a jak to udělat s cenami. Brzy se naše starosti pod vlivem vodní dýmky rozplynuly (hlavně moje, protože tradičně roztahávám, a to se vám to do té hlavy dostane rychle). Proto upřímně přiznávám, že si moc z následující konverzace nepamatuji. Vím, že se vrátili Willy a Pablo, že jsme se smáčkli ve čtyřech na pohovku a po příchodu Luchii řešili, jak se všichni poskládáme kolem stolu. Nakonec jsme utvořili těsné semknutí, v němž při každém pohybu hrozilo shození termosky. Brzy se rozjela živá diskuze ohledně her, která byla přerušena až rozhodnutím, že když máme zavřené dveře, tak bychom mohli nenápadně vytáhnout ty muffiny. To se také stalo, takže jsme začali posílat muffiny se zabodnutými svíčkami dokola stolu (takže k Yasu dorazil zcela ochmataný muffin, pardon!). Zelená poleva nikoho nevyděsila a poté, co jsme si přiťukli na dalších 10 let LC (přížerek, ne přípitek, chápeme), vytáhla Potkanka domácí sušenky, za které jí tímto velmi děkujeme, protože byly skutečně výborné. Vrátila se k nám také Markéta, čili jsme konečně byli kompletní.
Když jsme pojedli a opět nějakou dobu kecali, dospěli jsme k názoru, že bychom měli začít poslední hru, abychom měli podle čeho hodnotit. Problém byl, že ač jsme já, Pablo a constantine nehráli, zamýšlená hra – Gloom Raider – měla o dvě rodiny méně. Jednu rodinu jsem provizorně poskládala z karet Střelených zloduchů, poslední rodina nám ovšem stále chyběla. To jsem vyřešila tak, že jsem na čtvrtku rychle načrtala siluety bezdomovecké/psí/Janice pařížské rodiny. Kvalita byla nevalná, ale posloužili dostatečně. Poté, co jsme naše návštěvníky nacpali na pódium a sami se rozvalili na pohovce, se mí kolegové začali nezřízeně bavit, zatímco já jsem přepisovala azbuku z mobilu, abychom mohli poslat pozdrav Ashovi. Sem tam jsme kontrolovali, jak návštěvníkům hra jde, ale nebylo to skoro potřeba, brzy se již rozveselovali a sebevraždili jak o život (a Filův omluvný pohled, když na kartu symbolizující mne vkládal Obžalována z vraždy, byl skutečně dojemný).
Předtím, než hra skončila, jsme s constantinem vytáhli ceny a rozložili je na stolek. Naši návštěvníci si spočítali body a nahlásili nám pořadí, ze kterého vyšlo najevo, že vítězem celého dne je Willy, který s nadšením skočil po litografii Lary. O druhé/třetí místo se dělili Fil a Potkanka, kteří si oba vybrali komiks v pevném obalu. Pak jsme ještě návštěvníky nahnali na pohovku, abychom udělali několik společných fotek – hádejte, kdo sprintoval od schodů s foťákem na pohovku? A od tohoto momentu se začala naše sešlost postupně rozpadat, protože Luchia už musela jít.
Co se týče zbytku pobytu v čajovně, objednali jsme si nový uhlík, dopíjeli chladnoucí čaje a aby to naši návštěvníci neměli moc lehké, řekli jsme jim, ať si mimo soutěž zkusí zodpovědět otázky ze starší vědomostní srazové hry. A zatímco jsme na návštěvníky chrlili dotazy, nějakým záhadným způsobem se rozhořela diskuze o Tomb Raider Level Editoru, obludě, kterou jsme stvořili (já a constantine) naše levely. Tato diskuze pak vedla k sázce, která zní, že pokud já a constantine dokončíme letos soutěž tvůrců levelů Back to Basics, Pablo se vzdá svého rebelujícího DxTre3D a přejde na naši obludku. Potřásli jsme si rukou, tak nám prosím držte palce, ať to stihneme a Pablo navždy opustí vody DxTreovité.
A pak byl čas jít. Já a Yasu jsme zamířily k nám domů, protože jsme obě byly chcíplé jak nezalité kytky, zbytek kolegů a návštěvníků (s výjimkou Fila, který se přidal k nám, dezertérům) se rozhodl jít ještě na pivo na Holešovice. Ovšem před odjezdem jsem ještě byla zastavena, aby si celé osazenstvo srazu mohlo přečíst placky na mém batohu. Odjeli jsme metrem na Florenc, zamávali si, po cestě jsme si ještě popovídaly s Filem...a tím pro nás tento sraz skončil. Co k němu po více než týdnu říct? Byl povedený, zábavný a plný skvělých lidí. Jménem LC týmu vám tímto moc děkuji, že jste si udělali čas a oslavili jste s námi 10. výročí stránek. Doufáme, že se s vámi brzy setkáme na jiném srazu, a že se sejdeme i za dalších 10 let. To už možná skutečně budeme všechno před srazem stíhat.
