9. sraz

To nám to ale utíká! Již devět srazů je za námi! Neuvěřitelné! Jako by to bylo včera, co jsme se kdysi sešli (tehdy v trochu jiném složení) v Praze na nádraží, procházeli se po historickém centru, vyhodili nás z restaurace za hazard a ve tři ráno šplhali na střechu domu Arakangy, která nám poskytla azyl u sebe doma.  Kdo by řekl, že se to stalo už v roce 2006. Tolik let! A teď jsme se již dostali ke srazu číslo devět. Co to znamená? Dorovnali jsme oficiální počet vydaných Tomb Raiderů a ani jsme na to nepotřebovali 17 let. A co to znamená ještě? Že příští sraz je desátý - jubilejní!

Ale zpět ke srazu číslo 9! Pro mě osobně byl tento sraz velmi důležitý, už jen vzhledem k tomu, že dvou minulých jsem se bohužel nemohl z různých důvodů zúčastnit a tudíž jsem některé lidi neviděl skutečně dlouho. Spousta her, které jsme zde hráli, pro mě byly taktéž novinkami a pozor! Kdyby dorazili všichni ti, kteří přislíbili účast na facebookové události, měli bychom asi největší účast v historii. To se však nestalo, což jsme se dozvěděli hned na počátku srazu v sobotu ráno 22. března v 10 hodin na stanici metra zvané Muzeum, kde vše odstartovalo. A kdo že sem tedy dorazil? Já (Pablo), Arakanga, pan constantine, Fil a Potkanka. No a malé sdělení pro ty, co účast přislíbili, ale nedorazili. Zamyslete se pro příště laskavě nad sebou. Srazy jsou náročné na přípravu, tisknou se diplomy, vymýšlí se program, hledá se vhodná lokace pro určitý počet lidí a pak se ještě navíc na vás čeká a vy nedorazíte. Slušností je alespoň se omluvit, nebo dát vědět, že nedorazíte, když už nic. Příště na vás totiž taky nemusíme brát ohledy.  Tolik k malému odbočení a teď již k příjemnějším věcem.

Velká část srazu se odehrávala opět v kavárně Vypálené koťátko, ve které byl již sraz minulý. Přece jen, místo to bylo ověřené, příjemné, s vhodnou atmosférou a osvětlením pro činnosti, jež se měly dít na našem setkání. Jo a ty činnosti nejsou žádné prasárny, nebojte se! Měly se hrát TR hry! Posadili jsme se tedy k velkému stolu, já s constantinem zády ke všemu křehkému, tak abychom to mohli shodit a způsobit tím apokalypsu nevyčíslitelné hodnoty, Ari, Potkanka a Fil naproti nás. Udělali jsme objednávku u číšnice (káva a čokoláda to jistily), vyfotili několik fotografií a pustili se do první hry. Střelení žloduši!

Všichni ji již hráli před tím, jen pro mě to byla novinka. Nicméně hra to je tak chytlavá, že se do ní člověk dostane velmi rychle. Vznikla na motivy “Střelených kachen“, jen místo kachen se zde odstřelují nepřátelé z Tomb Raideru! Každý si tudíž vylosoval svého zloducha a šlo se na odstřel. Mezi našimi záporáky jsme tak mohli narazit na paní zombie Amelii Croft (největší zlodušku celé TR série), Karla, Sophii, Pierra, Larsona, císařovnu Himiko (je naší povinností Vás chránit, císařovno), Boaz a Natlu. Nejlepší na hře bylo to, že spousta zloduchů bylo falešných (nikdo za ně nehrál) a když tedy některý z hráčů skončil, neřekl to ostatním a prostě hrál dál. Tudíž jsme nevěděli, kdo ve hře ještě je a kdo ne, že constantine? :D Po dlouhém souboji odstřelování to nakonec z finální dvojice Karel vs Sophia vyhrál/a... (famfáry) Sophia! A to jsem byl já! Jinými slovy štěstí začátečníka v praxi.

Po objednání Marocké Whiskey (překvapivě to je čaj) jsme se pustili do hry druhé, zvané SaboTR. Tato hra je též velmi zábavná a opět se jednalo o mou premiéru.  Rozhodlo se, kdo bude klaďas a kdo sabotér (samozřejmě vše tajně) a začalo se hrát. Já ovlivněn hrou minulou (Karle, Karle...) jsem bohužel svou chybou způsobil absolutní a pro nás devastující vítězství zákeřných Sabotérů Potkanky a Fila, kteří nám nedovolili se ani přiblížit k pokladu, o nějž v této hře šlo. Nu což. Příště se těšte na odvetu!  My to tak nenecháme!

Když pak vzduchem zazněl zvuk zaškručení břicha, rozhodlo se, že je čas zajít si do tamější bageterie na oběd. Každý si tedy něco koupil (Já samozřejmě ne. Přece nebudu podporovat tyto korporátní společnosti atd. atd.) a v poklidu se najedl. Mě však nadchla místní výzdoba stěn s příběhem o tom, jak bageterie vznikla, o novinářích, kteří přišli o práci, a o tom, jak je spasil nápad umisťovat krátké zprávy právě na obaly od baget. Po obědě následovala krátká zastávka v japashopu, kde někteří neodolali literatuře vystavené v poličkách a hned na to už se zamířilo do nejtradičnějšího místa všech našich srazů – Dejvické čajovny, kde voda tekla!

A to doslova. Ono totiž pan constantine nám celý den hučel do hlavy, že bude pršet a ono po celou dobu ne a ne, tedy až do momentu, kdy Potkanka spáchala rituální obřad deště, při němž se pálila nevinná skořice z čaje Filova! S Ari jsme se tomu pokusili zabránit dýmkou míru, ale již bylo pozdě a stejně pršelo. Constantine se usmál, že měl pravdu a život šel dál :D

V čajovně se diskutovalo o mnohém. O tom, jak udělat kolečko z dýmu, o animé, o ponících (Ne! Teď není čas na písničku!) a o mnohém dalším. Po čajovně nás čekala ještě premiérově návštěva hospody... I když počkat! Jednou jsme přece byli v té Steampunkové v Holešovicích. Takže bez premiéry. Nevadí. Dali jsme si pivko, Fil osolil stůl a podlahu, které byli do té doby nejedlé a opět se diskutovalo o životě a jiných věcech.

Inu, nachýlila se hodina a v metru skončila naše skupina. Každý vystoupil, kde potřeboval a tím se náš sraz zakončoval!

Konec rýmování. Už teď se moc těším na jubilejní desátý sraz, protože pokud bude alespoň z části takový, jako tento, budu nadmíru spokojený :) Zatím se mějte a srazu zdar!  

 

 

Sdílet:
comments powered by Disqus