1. sraz

Víc jak měsíc plánování, pět stránek na fóru, beznadějné zírání do mapy a mnoho návrhů programu, data a bůhví čeho ještě – tak vypadaly přípravy na první oficiální sraz fanoušků Tomb Raideru z Ladycroft.wz.cz v republice. Nakonec bylo datum srazu stanoveno na 12. 8. A jak vše probíhalo?

Původně jsme se domnívali, že budeme natáčet jakýsi komedický příběh, který vypadal velmi…zajímavě. Zajímavě a bizardně. Jak by také nemohl být střelený, když jsme vymýšleli scénář Pablo a já. Bohužel, velkolepé historické drama se zloduchem, co chce ovládnout svět přeměněním Prahy na obrovskou bábovičku, bohužel nemohlo být vytvořeno z jednoho důvodu; Larafi nemohla na sraz, tudíž chyběla jedna z hlavních postav, paní Yettiová. A protože jsme se o její nepřítomnosti dozvěděli jen den předem, došla nám jedna věc, co mě naplnila nervozitou. Celý sraz bude improvizace.

Takže jak celý sraz probíhal z mého pohledu? Asi bych měla začít ránem před srazem. Protože jsem měla vyzvednout Constantina a Sethese na Florenci okolo jedné hodiny, nařídila jsem si budík na devátou hodinu. Musela jsem ještě uklízet, aby ti, co v našich katakombách přespávali („přespávali“, proč ty uvozovky se dozvíte později) nepadli úděsem. Poté, co jsem smetla ze stolu popel, prach, papíry, knihy, CD, pastelky, tužky a fůry dalšího harampádí, jsem ještě zaslala SMS našemu webmasterovi, který byl tou dobou již ve vlaku. Později jsem se dozvěděla, že mu ta zpráva způsobila záchvat smíchu. Pravda, SMSka, co zní „Tak mám tedy brát ten sekáček?“ asi není moc běžná záležitost. Jen pro upřesnění: proč jsem se ptala? Sekáček byl mezi věcmi, co jsme potřebovali pro natáčení výše zmíněného příběhu.

No, pro jistotu jsem ho vzala a s ním ještě další výbavu. Takže co jsem to vlastně táhla sebou? Sekáček na maso, kuličkovou pistoli, provaz, šátek, kameru, stativ, fotoaparát, scénář…mno, bylo toho dost. V konečném výsledku jsem spíše připomínala vánoční stromeček. Ale což.

Podle hodin jsem již měla zpoždění. Ještě jednou jsem si zkontrolovala věci a vyrazila. Při cestě autobusem jsem stativem skoro sejmula jednu nebohou paní, která evidentně neměla zkušenosti s lidmi zapálenými do amatérského filmování. V metru to naštěstí tak tragické nebylo, lidé bez úhony přežili (bez fyzické, o jejich psychice nevím, ale asi na tom nebyla moc dobře) a já jsem něco málo před jednou hodinou vystoupila na Florenci.

Postavila jsem se tam, kde jsem měla čekat, tzn. k automatům na lístky a čekala jsem. Už ani nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale jak jsem sledovala hodiny, čím dál tím víc jsem očekávala SMSku „Nemůžu tě najít, kde jsi?“. Nepřišla. Asi po dvaceti minutách pokukování po kolemjdoucích a snaze mezi nimi poznat Constantina nebo Sethese jsem konečně zahlédla Máňu (hádejte, kdo to asi je? Ano, bůh zla + es) vycházející z metra. Tak sláva. Alespoň s někým jsem se poznala hned!

Tak jsme tam už stáli dva, povídali si, smáli se a vyhlíželi Alfa (to už dochází, kdo to je, ne?). Rozhlíželi jsme se asi deset minut, když konečně vyšel z autobusového nádraží. Constantine, bez těch vlasů bych tě asi fakt nepoznala :-P. No ale což. Prostě jsme se pozdravili, já jsem si tipla směr ke Hlavnímu nádraží, kam měli asi za třičtvrtěhodinu dorazit Pablo a EQUUD…a vyrazili jsme bloudit.

Šli jsme jedinou možnou cestou, co vcelku odpovídala směru, kterým jsme se měli vydat. Ovšem, po chvíli jsme si všimli, že jdeme poněkud divně, když jsem ukázala šikmo za nás a prohlásila, že bychom měli skončit támhle. Ale co se dalo dělat. Jiná cesta nebyla, tak jsme šli dál. Konverzace cestou trošku vázla, já se snažila zorientovat úvahami, kde to vlastně jsme.Pro představu sem vypíšu úryvek rozhovoru :

Arakanga: „Takže teoreticky je támhle Můstek a tamtudy bychom se dostali na Václavák.“
Sethes: „A co jsme se tím dozvěděli?“
Arakanga: „Že tamtudy jít nemáme.“

Ale nakonec jsme se i přes slepotu jediného pražáka ve skupině domotali na Hlavní nádraží. Zajímavé bylo, že jsme obcházeli jeden blok, co z ani ne pětiminutové chůze udělal záležitost na víc jak desetiminutovou. Přišli jsme před budovu a první otázka zněla: „Tak, co teď?“

Nakonec měl vlak zpoždění, takže jsme si sedli na lavičku a čekali. Já se začala hrabat v batohu, abych našla foťák, čímž jsem se nabodla (poprvé, ale ani zdaleka naposledy) na sekáček, který byl umístěný ostřím nahoru. Tak takhle ne. Sekáček jsem tedy otočila a položila si batoh na kolena, která byla vražednou zbraní probodnuta o pár sekund později. Proto asi není překvapení, že jsem nakonec hodila své zavazadlo na zem.

Konečně EQUUD volal, že jsou na nástupišti č. 2. Jak by řekl Sethes, byli jsme nejspíš všichni nervózní jak sáňky v létě. Došli jsme na nástupiště a jali se hledat zbývající dva účastníky srazu. To nám naštěstí netrvalo ani minutu. Jak jsme se uviděli, mávli jsme na sebe a přišli k sobě. No hurá! Konečně jsme byli kompletní. EQUUD s Pablem nám poté řekli ještě zajímavou příhodu z toho, jak se snažili najít – oba stáli ve stejném vagóně, ovšem každý na jiném konci, a psali si zprávy, kde je kdo z nich.

Tak, kam teď? Nakonec jsme se rozhodli, že by byl fajn Václavák. Půjdeme se projít, proč ne? Koneckonců, nepršelo a když už jsme v té Praze…prostě jsme došli ke koni a já jsem začala s dokumentací. Když jsem se snažila natočit Pabla a EQUUDa, co se stále otáčeli zády a podobně, náhle se za mnou mihlo cosi oranžového. Sethes, kterého bych si jinak vůbec nevšimla.

Po krátké dohodě jsme vyrazili ke Karlovu mostu. Tam se stala tradiční hláškou celého srazi věta „Já tě zabiju!“. Poprvé byla použita, když jsem filmovala našeho webmastera a kůň (nebo Sethes, to nevím) mě začal lechtat. Dalšími větami, co stojí za zmínku, jsou také :

Arakanga: Tak něco řekni.
Pablo: Já jsem chtěl něco říct ale já jsem to zapomněl.
EQUUD: Zarecituj něco. Zazpívej nám.
Pablo: (povytáhne obočí) Tak to leda z donucení.
Arakanga: Tak donutíme.

Také se opět prokázala má slepota (a umění počítat), když jsem hledala Pabla. „Kde je ten třetí…teda čtvrtej…totiž vlastně pátej?“ a nevšimla si, že stojí přímo za mnou. Ale což, šli jsme dál. Zajímavostí bylo, že vždy jeden člověk šel vepředu, prorážel cestu skrz dav, ale ostatní mu nestačili, takže se vždy ocitl sám uprostřed masy lidí (to se stalo zvlášť mou specialitou).

Constantine se stále držel poněkud vzadu, jako by si myslel, že ho zabiju sekáčkem, když se pokusí dostat víc k nám. Také nic neříkal a na otázku, jestli něco řekne, odpovídal, že si připravuje, co poví okénku v autobuse. Museli jsme ho vždy nějak popohnat, aby se zařadil do naší skupinky šílenců. EQUUD a Pablo se drželi za mnou a Sethesem a cosi si šuškali, když jsme se otočili, nasadili výrazy „Já? Co já?! Já nic, já muzikant! Lidový muzikant!“ Zaslechla jsem jen cosi jako „Když ji donutíme…“ a podobně. Ne, to rozhodně nevypadalo dobře. A taky že ne. Hned poté, co jsme přešli Karlův most, mi bylo oznámeno, že bylo rozhodnuto hlasováním, že večer Sethesovi, Pablovi a EQUUDovi zahraju na flétnu.

Po krátké domluvě se mi nakonec podařilo usmlouvat situaci alespoň tak, že když já zahraju na flétnu, Pablo vystoupí na klavír. Zdálo se, že se EQUUD a Sethes vcelku dobře baví, když ví, že oni nic podobného dělat nebudou. Chudáci. To totiž ještě netušili, že to, co je čeká, bude stokrát horší, než jakékoli hudební vystoupení.

Zatočili jsme doleva a vydlali se kamsi, kde jsme to se Sethesem alespoň trochu poznávali. Po pár opětných polechtáních a několika výhružných máchnutích sekáčkem cesta probíhala dál. Kolemjdoucí, kteří spatřili, co to vlastně nesu v batohu, se drželi dál, takže jsme už nemuseli kličkovat. Sláva.

Přešli jsme přes jakýsi most a octli jsme se u Národního divadla. Tam jsme si uvědomili, že jsme si vlastně chtěli někam jít sednout. Tak jsme se na chvíli usadili na jednu „lavičku“ (resp. kus prkna kolem stromu). Tam byla velká bitka o foťák. Skončila tím, že vznikla jedna velmi potupná fotka mého obličeje (bylo jich víc, ale tahle byla fakt potupná) a tím, že jsem si hlavu zakryla černým šátkem s pavučinami a lebkami. Ovšem, vidět přes něj šlo velmi dobře, takže jsem šla dál se šátkem přes hlavu, opět (a ne naposledy) děsila kolemjdoucí.

Už ani nevím, kdo mi ten šátek strhl z obličeje, vím jen, že jsem opět zařvala „Já tě zabiju!“ a snažila se si hlavu opět zakrýt. Marně. Další dvě potupné fotky byly na světě. Šli jsme dál, s Pablem jsme se vzájemně filmovali po celou cestu vzhůru po Václaváku. Nahoře webmaster prohlásil „Já se zabiju. Já nahrávám jen záznam zvuku,“ či něco na ten způsob.

Takže, kam dále? No, po krátkém hledání jsme si šli sednout do restaurace v ulici Politických vězňů. Stáli jsme přede dveřmi a deset minut vedli diskusi :

Sethes: Jsi dáma, jdi první.
Arakanga: Ty jsi Máňa, jdi první. Navíc, gentleman má otevřít dámě dveře.
Sethes: Tak já ti je otevřu zvenčí.
Arakanga: Nene, zevnitř.

Atd.

Nakonec jsem byl dokopána, abych šla první. Objednali jsme si (teď si to jen myslím…ehm, „myslím“, nejsem si jistá) 4x Coca Colu light (všichni pánové) a jeden ledový čaj. Jak jsme seděli, nevěděli jsme, co dělat, tak jsme začli hrát karty, netuše, že jsou tam zakázány, na což nás číšník po pár minutách upozornil. Tak jsme zaplatili účet (resp. Sethes to vzal za všechny) a šli o dům dál.

Když jsme vyšli ven, napadlo nás, že bychom se mohli mrknout, jestli náhodou není ve vedlejší ulici zvané Růžová (blem! To je název!) čajovna. A vážení, ona byla! Takže jsme se po několika minutách „Ty jsi dáma, jdi první“ přesunuli dovnitř a usadili se u jednoho stolku. Za krajně zajímavou skutečnost považuji, že ačkoliv jsme byli v čajovně, nikdo si čaj nedal. Dali jsme si (a teď pozor, vážení, jedna z těch položek fakt stojí za to! Že nepoznáte která?) :

Constantine: Káva
Pablo: Káva
Sethes: Matonka
Arakanga: Matonka
EQUUD: Kvašený rekenerační nápoj Kamněco (ne, nevím, jak se to píše. Ale četlo se to kambucha, myslím…eh, „myslím“. EQUUDe, já si to uvědomila až později, ale ten tvůj nápoj byl vyroben z houby…)

Když jsme si objednávali a kůň si objednával, servírka ze začátku evidentně nevěděla, co má na mysli. Až pak jí to došlo a my jen očekávali, jak bude objednaný nápoj vypadat a zdali to EQUUD přežije.

Zavládlo ticho. Trapné a k tomu TICHÉ ticho. To ovšem bylo přerušeno smíchem hned, jakmile byla kvašená delikatesa donesena a tvář toho, co si ji objednal, se zkroutila do nicneříkající grimasy. Poté, co jsem spatřila obal, jsem si vzpomněla, že jsem onen nápoj již jednou okusila. No, dost pozdě. EQUUD dal mezitím čuchnout ke skleničce Máně, který/á skoro narazil/a hlavou do stěny, jak se chtěl/a rychle otočit. A zase ticho. Constantine se jen tiše usmíval, jako celý den, kůň jen sem tam cosi zamumlal o tom, že pomalu dostává chuť na večeři, co jsem měla vařit (a vězte, že mé palačinky jsou rozený dynamit, omeleta je výplodem pekla a takový řízek, to je samotný dábel), Pablo zíral do své kávy a já si při pohledu na svou Matonku náhle uvědomila, že vlastně bublinkové nápoje nepiju. Byla jsem mimo…jako…jako fakt. Jo, mimo. Mimo. Já byla…já byla prostě mimo. Ale to evidentně všichni.

Už jsme ale museli jít, abychom stihli doprovodit Constantina na autobus na Florenc. Ano, měli jsme zpoždění. To ale nezabránilo další vtipné scéně, aby se dostavila. Tentokrát to byl Pablo u automatu na lístky. S úporným a zoufalým pohledem prohledával peněženku a hledal drobné, co by do něj hodil. Znělo to asi takto…

„Deset…jedenáct…dvanáct…třináct…čtrnáct…patnáct…šestnáct…sedmnáct…osmnáct…devatenáct…sakra, já už mám jen samé dvoukoruny!“

Nakonec se ovšem lístek skutečně dostal do rukou našeho webmastera a my mohli jít vesele na metro. Už bylo na čase, Constantinovi odjížděl autobus za pár minut. Prosprintovali jsme Florencem a doběhli na zastávku autobusu, hledali správné nástupiště. To naštěstí netrvalo dlouho a již brzy se nám naskytl pohled na Constantinovu rozesmátou tvář v okénku. Jen jsme nevěděli, zdali se směje proto, že se mu sraz líbil, proto, že byl rád, že už odjíždí, nebo snad proto, že jsme mu přišli jako komická čtyřka.

Autobus odjel a my se vydali zpět na metro – náš prozatimní cíl byla stanice Kačerov. Když jsme postávali ve vagónu, prohodila jsem nonšalantně pár poznámek o hnijících mrtvolách, co mám doma ve skříni, o tom, koho z mých spolucestujících umlátím stativem, rozsekám sekáčkem nebo tupou mačetou, popřípadě kdo bude uložen vedle těla náhodné kolemjdoucí, kterému včera v noci odpadla hlava. Poté jsem se dozvěděla, že na mě celou cestu valilo oči jakési malé dítě, co vypadalo, že bude mít každou chvíli infarkt. Chudinka. Takové trauma jsem mu nechtěla způsobit…muhehehehééé…

To už jsme ale byli na Kačerově a vydali se na autobus číslo 113. Naštěstí jel relativně brzy a my se již brzy ocitli před branami nádherné vily…dobře, jinak, před zrezivělou brankou jakési betonové krabice. Poté, co jsem vrazila ramenem vší silou do branky, aby se otevřela, jsme vešli dovnitř. První věta zněla :

„Jděte doleva k takovým plechovým dveřím, tyhle dveře jsou zabarikádované knihovnou.“

Prošli jsme skrze dvoje dveře, z nichž se každé otevírají na jinou stranu, a stanuli jsme v katakombách. Jen jsem upozornila na menší raritky, jako je třeba zásuvka uprostřed schodiště ve výšce jednoho metru, okno, co proráží skrz podlahu, dva kryty v podlaze ve sklepě či čtrnáct zásuvek v kuchyni. Poté se osazenstvo dozvědělo, kde bude spát a seznámilo se s jediným živým člověkem (kromě nás čtyř) v domě. Nakonec se webmaster s bohem zla + es usadili v obýváku s tím, že jim příjdu nabídnout čaj. O pár minut později zírali na víc jak deset typů čaje. Nakonec si oba vybrali (resp. jen Sethes, Pablo vůbec nevěděl) a za chvíli jim byly doneseny hrnky s horkým nápojem (ne, nebyl to ohřátý kvašený regenerační nápoj!).

Mezitím jsme s EQUUDem v kuchyni připravovali večeři. Zatímco on škrábal brambory, já odolala tiku si natáhnout gumové rukavice a plynovou masku a dala se do přípravy řízků. Přes část přípravy jídla se radši přenesu, je příliš nechutná (EQUUD potvrdí dle zvuků jako „Eh, co to je“, popřípadě „Wow, taký sliz…“). Jen vězte, že jste asi ještě nikdy nikoho neviděli ždímat řízky. Ovšem, nakonec byla chemická podstata večeře zachována a mohlo se podávat.

Nezapomenutelný byl také pohled na Pablově tváři, když viděl, že si nandavám na talíř půl řízku asi se třemi nedovařenými bramborami, a věta „No počkej, ale něco jíst musíš…“. Nepomohlo vysvětlování, nic, stačilo jen, abych donesla své babičce večeři a voila! Jakýmsi zázrakem se mi porce zdvojnásobila. Nevinné výrazy na tvářích mých společníků dávaly najevo, že oni s tím jistě nic do činění neměli. S vrčením a slovy „Já vás zabiju“ jsem smetla brambory a kus řízku do misky, hodila ji do lednice, popřála dobrou chuť a začali jsme konzumovat noční můru, co jsem splodila.

Po večeři byla ještě podávána zmrzlina a zázvorová/ženšenová/divná „žvýkačka“ jako bonus. EQUUD i Sethes si dali a nestačili se divit, jak zmiňovaná hmota chutná, Pablo dle jejich výrazů usoudil, že ji radši vezme bratrovi s tím, že mu ji posílám já. Což skutečně udělal, o následcích pomlčím.

Co dále? Jak jinak než hudební vystoupení! Opět zaznělo „Dáma má přednost“ a než jsem se nadála, už jsem seděla na židli s flétnou v ruce a totálním oknem. Co dodat, přátelé, zdupala jsem to. Ovšem, náladu mi spravil fakt, že pár sekund po mně nastoupil Pablo. Hrál velmi pěkně (obě vystoupení jsou nahraná, naštěstí to mé je také, že se dám rozpoznat jen hlasem…snad). No a Sethes se rozhodl, že vyzkusí hrát na flétnu také a pokusí se o stupnici. Zahrál dva tóny a padl v záchvatu smíchu. Na mě (protože jsem držela kameru) ještě adresoval větu „Vypadni s tím!“. Nicméně, toto je nahrané též.

Poté jsme si řekli, že bychom mohli zkusit hrát karty, konkrétně Prší a Kent. Bylo to velmi zajímavé, hlavně proto, že jsme to uměli jen dva (Sethes a já) a dva to neuměli. Nakonec jsme se rozdělili do dvojic EQUUD+Sethes a Pablo+Arakanga a mohli jsme začít hru. Již brzy se zdálo, že se asi navzájem zabijeme, protože jsme hráli bez jakýchkoli pravidel. Všichni se prali o karty a házeli je po sobě. Bez řečí jsem podala všechny karty svému spoluhráči, ten si z nich vybral, co se mu hodilo a dal mi zbytek.

Byl to úporný boj, ale nakonec jsme s Pablem zvítězili. Pak jsme připravili místa ke spaní s tím, že se do postele ještě nejde, až se bude chtít. No, ono se nějak…nechtělo. Každopádně jsme se opět posadili do pokoje, kde jsme hráli karty a náhle Pabla udeřila skvělá myšlenka. Protože jsme oba vystoupili, museli i EQUUD se Sethesem něco připravit, buď zazpívat (každý zvlášť), nebo zahrát scénku na námi určené téma: krotitel včel. Pravda, nebylo to nic lehkého, tak jsme se nakonec uvolili, že může být i historické drama. Pánové nakonec odešli do obýváku scénu nacvičovat a my, umělci, jsme mezitím čekali dole.

Po několikaminutovém rozhovoru na různá témata a ukázky jak šilhat jedním okem jsme se rozhodli, že se vyplížíme nahoru se mrknout, jak postupují naši herci. Na schodech jsme umírali smíchy, asi proto, že při každém kroku v jednom z nás křuplo, druhý se na něj podíval, řekl pssst! a náhle křuplo v něm.

Ale herci necvičili. Hledali záznam s mým absolventským koncertem. Bože, díky, že ho nenašli! Takže jsme vystoupení odsunuli na později. Proběhla rychlá výměna dat (pro příznivce Legacy dodávám, že jsme si s Pablem vyměnili nejnovější verze svých levelů) a napadlo nás, že bychom se mohli zblízka mrknout na střechu, ze které občas pozoruji hvězdy.

Hvězdy nezářily, ale stejně tam bylo pěkně. Udělali jsme si pár fotek samospouští (foťák byl na komíně), porozhlédli se po okolí a slezli dolů. Pak jsme si řekli, že když je tak pěkně, mohli bychom se mrknout do Modřanské rokle. Ne, neodradil nás ani fakt, že bylo půl čtvrté ráno. Oblékli jsme se, na stole nechali vzkaz, že jsme šli na procházku a vyrazili.

Po začátek cesty nás strážil náš kocour Mates, který si poté asi řekl, že jsme šílení a vrátil se. Po cestě jsme si povídali o různých věcech, přes nářečí až ke zpěvu. Ještě jsme fantazírovali, jaké by to asi bylo, potkat muže s afrem, bílou pletí a slunečními brýlemi. Pak jsme se jali šplhat vzhůru po jakési zarostlé uzounké cestě, která nakonec byla tvořena převážně skalami. Ale což, vyšplhali jsme zpět na hlavní ulici a vydali se pomalým krokem zpět do katakomb. Pablo se ze mě snažil cestou vytáhnout závěr ASF. Nepodařilo se :-P. Doufám…

Když jsme stanuli před brankou, řekli jsme si, že ještě půjdeme na druhou stranu a prošli jsme se ještě alespoň kilometr. Pak jsme se již skutečně vrátili. A tehdy nás napadlo, jakou scénu nám ti dva nešťastníci zahrají – antické bohy!

Vám to samozřejmě nic neřekne, tak vám jen vysvětlím, o co vlastně jde. S touto blbinou jsem začala víc jak před rokem se svou sestřenicí. Šlo o krátké scénky s vymyšlenými bohyněmi. Tehdy jsme jich natočily pět: Paraolympiu (bohyně porušeného duševního zdraví), Kokotniu (bohyni šikovnosti – ta přišla, hodila strašlivého tygra a odešla – ta ruka mě bolí dodnes), Zapomniu (bohyni skvělé paměti…to něco naznačuje), Dementiu (bohyně cvokhausů, padla mi jak ulitá) a Lehděvniu (bohyni spodního prádla). Nedávno jsem ovšem toto staré video poslala našemu webmasterovi a ten mě přemluvil, abych se sestřenkou natočila další. Já souhlasila, ale jen s tím, že on a jeho bratr natočí prozměnu bohy.

Vážení, jistě mi věříte, že některé z postav, co jsme stvárnili, jsou nezapomenutelné – bohyně míru Míronia v podání mé sestřenice, Pablo coby bůh sebevražd Harakirés či bůh cvoků a cvokyň Cvokés, Mimonia a Vražednia pro mne či bůh svůdnosti Svůdnatés (Pablův bratr). A to jich vyjmenovávám ještě málo, bylo jich mnohem, mnohem více.

Každopádně, nakonec jsme dokopali EQUUDa a Sethese k tomu, aby natočili každý šest bohů. Takže se navlékli do prostěradel a mohlo se začít točit. U prvního boha, co představoval/a Máňa, jsem doslova brečela smíchy. Byl to bůh okurek, Okurkofilés. Jeho řeč zněla takto :

„Když ráno vstanu, přemýšlím o okurkách. Snídám je, obědvám je, odpoledne pečuji o své okurkové pole, večer, když usínám, zdá se mi o okurkách. A navíc každý den sleduji pořady o pěstování okurek, nic lepšího už nemůže být.“

Ne, to prostě nešlo. Jistě, další bohové byli také skvělí. Zde přikládám úplný seznam nových bohů, co byli natočeni při srazu, a jejich představitelů.

Sethes: Okurkofilés, Kobercés, Lampés, Kaktusés, Zombés, Glóbusés
EQUUD: Amorés, Elfounés, Točnatés, Deštnatés, Svěžodechés, Bordelés

Po dotočení jsem začala přetahovat všechna videa ze srazu do počítače. Ale to již přemáhala mé společníky ospalost, Pablo a EQUUD usnuli. A tu Sethes dostal ďábelský nápad. Chopil se kamery a oba spící kolegy natočil. Jak dlouho bude trvat, než ho zabijí, to netuším.

Každopádně, videa jsem přetáhla a dala je na CD (nebo na flashdisk), aby si je mohli všichni vzít jako památku na první sraz. Pak jsem se šla přivést do stavu, kdy bych vypadala jako člověk a šla připravit něco jako snídani. Po cestě do kuchyně jsem si všimla, že se kromě Sethese v částečně bdělém stavu nachází i Pablo.

Objednávka na snídani zněla: jedno kafe pro webmastera, pro Máničku čaj. Tak dobré. První kafe, co jsem udělala, bylo divné a vypadalo jako popel vysypaný do kakaa. Takže znovu. Pablo se dostavil do kuchyně ve chvíli, když jsem vylévala hrnek do dřezu. Naštěstí, druhé kafe už bylo v o něco lepším stavu.

Byla jsem tak mimo z nevyspalosti, že jsem na webmastera vylila něco kávy, když jsem mu ji podávala. To byla ale jen předehra k tomu, co mělo následovat, abych se probrala. Do jedné skleničky vody jsem si naházela čtyři šumivé tablety, do čaje pak jednu. Nutno dodat, že sklenku jsem vypila, čaj jsem vylila.

Za krátkou chvíli se přimotal i EQUUD, co evidentně nevnímal nic a nikoho. Pablo zíral do svého kafe, jako by uvažoval, jestli je dost hluboké na utopení, Sethes zápolil s anglickým rohlíkem, já jsem napůl usnula s hlavou v hrnku. Nakonec jsme se zmátořili, uklidili nepoužitou matraci z obýváku (tam měl spát Pablo) a vyrazili jsme na autobus.

Na stanici metra Muzeum se od nás odpojil Sethes, který jel na letiště (jak moc švihlí musíte být, abyste na sraz doletěli letadlem?). Rozloučili jsme se s tím, že sraz byl fajn a že bylo dobré, že jsme se viděli. My jsme pak pokračovali o stanici dál, na Hlavní nádraží. EQUUD s Pablem našli svůj vlak a ještě se vyklonili z okénka, povídali jsme si do té doby, než se vlak dal do pohybu. Mávli jsme na sebe a já se vydala zpět na metro, domů, kde jsem pak prospala bůhví jak dlouho. Tak pro mě skončil jeden z nejlepších víkendů mého života. Ještě nějakou dobu poté mě šíleně bolela bránice.

Pablo řekl před odjezdem „Ta cesta stála za to.“. Měl pravdu. Celý sraz byl skvělý a upřímně doufám, že nebyl ani zdaleka poslední (a to si pište, že pokud bude zájem, stopro bude další sraz!). Od mrtvol ve skříni, automatu na lístky, přes kvašený regenerační nápoj až k procházce v půl čtvrté ráno. Pravda, přišlo to dost krátké. Ale pořád; stálo to za to. A některé scény jsou předurčeny k tomu, aby se staly na LC legendou. Že, Okurkofilési?

Sdílet:
comments powered by Disqus