Zpráva ze 3. srazu - Sethes

Předem se chci omluvit, ale tento popis nebude ani zdaleka kompletní. Jak všichni víte, sraz proběhl již 25. října loňského roku a dnes je jich duben. To něco napovídá, že paměťové mezery jsou opravdu velkého rozsahu. Nicméně se pokusím sepsat co nejvíce věcí, abyste si i vy mohli udělat obrázek o tomto dni.


Onen čtvrtek jsme v Praze, která se stala opět dějištěm našeho srazu, byli již tři – constantine, já (Sethes) a samozřejmě Arakanga jakož to domorodkyně. Bohužel se nemohl zúčastnit Pablo, na druhou stranu ovšem do Prahy přijely také Potkanka a SuomiBaby, což je de facto kompletní výčet přítomných. Ale o jednotlivých setkáních až trochu později.

Hned ráno bylo celkem krušno. Já (Sethes) jsem pracoval na aktualizaci, aby byla co nejdříve (stejně byla asi až o 2 týdny později) a Arakanga s constantinem se snažili vytvořit transparent s nápisem LC.CZ ZDE, abychom se mohli lépe najít. Samozřejmě se nám ještě podařilo vyjít pozdě na autobus, kterým bychom i tak dojeli pozdě, takže jsme nakonec do našeho přechodného cíle – stanice metra Nádraží Holešovice – dorazili s šíleným zpožděním. Tam na nás čekala Potkanka, která nás podle našeho transparentu minout nemohla, a my ji dle jejího popisu oblečení „celá v hnědém“ poznali také.

Po krátkém seznámení a rozhodování, co budeme podnikat, jsem se vypravili směr Václavské náměstí (alespoň myslím). Po záhadném prokličkování davy lidí jsme se ovšem neocitli na Karlově mostě, jak bylo původně zamýšleno, ale na Národního divadla. Ale i tak jsme byli spokojeni, že jsme trefili alespoň k Vltavě. Po několika fotkách a chvíli debatování, kam dál se vydáme, jsme vykročili vstříc Petřínu. O určení směru jsem se pokoušel já. Bylo to pravděpodobně tím, že jsem na onom místě byl o 3 dny dříve při školním výletu, ale to je vedlejší. K velkému překvapení všech jsme se tam dostali relativně brzy a rozhodli jsme se, že se podíváme na Prahu z výšky – ano, vylezli jsme nahoru na rozhlednu.

Po chvílích strávených krásným rozhledem a taky trochu závratěmi jsme sestoupili zpět na pevnou zem, kde jsme si hnedka v nejbližším bufetu dali něco k zakousnutí. Constantine se nakonec rozhodnul pro sýr v bulce a my ostatní párek v rohlíku. Nutno podotknout, že sýr v bulce vypadal normálně. To samé se ale nedalo říci o těch párcích. Teda spíše rohlících, protože jejich délka byla poněkud nedostačující. Ty párky totiž z rohlíku trčely jako stožáry – asi to bylo tím, že rohlíky dosahovaly přibližně poloviny jejich délky… Ovšem jíst se to dalo, takže jsme se do toho pustili. Téměř to bylo osudné, protože udusit se smíchy a mít přitom v krku zaseknutý párek popřípadě sýr není to pravé ořechové. Naštěstí vše dopadlo v pořádku a my se mohli vypravit dál.

Dalším cílem naší cesty bylo opět Václavské náměstí, kde jsme pod sochou Vaška měli scuka se SuomiBaby. Při naší poklidné cestě přes Hradčany jsme diskutovali o všem možném, ať už se jednalo o TR, psaní povídek nebo třeba školu. Když jsme se už pomalu ke zmiňovanému náměstí blížili, přišlo další kruté zjištění. Ano, zase jsme šli pozdě. Takže jsme celý Václavák proletěli vzhůru jako střely, mezitím jsme stihli vytáhnout náš šílený transparent a s celkem malým zpožděním jsme již vyhlíželi Suomi.

Netrvalo dlouho a byli jsme komplet. Podle předem vymyšleného plánu jsme se vypravili na bowling. To znamenalo další cestování metrem. Chvíli, během které jsme na soupravu čekali, jsme se navzájem dokumentovali, čili fotili a natáčeli. Od té chvíli nám bylo jasné, že Suomi se přidala ke constantinovi => taktéž mlčela. Takže v průběhu dalších přibližně dvaceti minut jsme se oba mlčící snažili rozmluvit. Ovšem bez úspěchu.

Když jsme dorazili na konečnou Háje, vystoupili jsme a už jsme si to rázovali známým směrem. V onom podniku, jehož jméno si nepamatuji, jelikož jsem ho ani nikdy neznal jsme hnedka přiklusali k první volné dráze. Objednali jsme si něco málo na pití (upozorňuji, že se jednalo nealkoholické) a začali jsme hrát.

Vypadalo to, že Potkanka bude ve veliké nevýhodě, protože tvrdila, že bowling v životě nehrála. I když to bylo pravděpodobně pravdou, přesněji dle mého názoru si myslím, že říkala pravdu, nebylo to na jejích hodech znát. Dávala těm kuželkám co proto a mám pocit, že byla i nejlepší. A pokud ne, tak alespoň její skóre bývalo jedním z nejvyšších.

Zároveň se taky rozmluvila Suomi, které to bohužel moc nešlo, ale zase na druhou stranu měla obrovskou radost z každého dobrého hodu. Co mě u ní ale zarazilo, bylo to, že její slovenština byla velice podobná češtině. Ne že by mi dělalo problémy rozumět ve slovenštině, to rozhodně ne, ale tento dialekt byl hodně podobný nářečí, kterým se hovoří u nás na Valašsku.

Další adept na rozmluvení byl constantine. Ten se sice pořád jenom usmíval, ale alespoň jej trochu rozproudila Ari, když vytvořili tzv. kotevní tanec. Pořád jsem jej ještě nepochopil, ale jednalo se o něco, při čem se do sebe nějak divně zamotali a bylo to velmi podobné ledoborci. Jenom to chtělo nějaký ten led. Bohužel ten, co se nacházel v mé kofole, nebo co jsem to vůbec pil, nebyl dostačující. Ale co se dalo dělat, že… :D

Samozřejmě vše se muselo důkladně zaznamenávat. Já osobně jsem se nějakou tu chvíli bavil focením obličejů ostatní, když zrovna odhazovali kouli. Přiznávám, že to občas vypadalo krajně bizardně. Pořádný gól se ale podařil Ari, když mi to chtěla vrátit. Mou snahou bylo vypadat co nejpřirozeněji. Nakonec tam mám ale umělý úsměv a tu bowlingovou kouli držím v ruce jako kabelku, se kterou jdu na procházku… A takových chvilek bylo více. Samozřejmě jsem celou dobu vykládali a snažili jsme se trochu lépe poznat. Ale bohužel, jedno odpoledne na to nestačí.

Po dvou ukončených hrách jsme se už museli sbírat, protože Potkance jel autobus zpátky domů. Což znamenalo zaplatit za vše, co jsem si objednali a dojít zpátky na metro. Koupit lístky a pak už jenom počkat až souprava pojede. Samozřejmě jsme se u toho museli pořád fotit a smát. Konverzace se držela celou dobu až na Nádraží Holešovice, odkud jel Potkance autobus. Dokonce pokračovala, i když jsme čekali, než jmenovaný dopravní prostředek přijel. Když Potkanka nastoupila, museli jsme přejít na znakovou řeč, prstovou abecedu a další formy vyjadřování bez pomoci hlasu, že jsme byli jak střelení. Když jsme s někým loučíte a snažíte se mu vysvětlit, že nám hrabe, tak je to trochu problém. Po chvíli už ale bylo vidět autobus v dálce a my jsme odcházeli zpět do podzemí.

Příští zastávkou byl opět Václavák. Během jízdy jsme povídali, smáli se a snažili si užít poslední chvíle srazu. Jakmile jsme dorazili na stanici Muzeum, vystoupili jsme a vyšli zpátky na povrh. Chvilku jsme se zmateně rozhlíželi, než Suomi zahlédla své rodiče, kteří s ní do Prahy dojeli a v průběhu našeho srazu byli v divadle. Krátce jsme se rozloučili a tím skončil 3. oficiální sraz Ladycroft.cz.

My zbylí tří jsme se odebrali na MHD, abychom dojeli na Libuš k Ari, kde jsme se snažili vymyslel, co by se nového dalo udělat se stránkami a mohli důkladně probrat, jaký tento sraz doopravdy byl a jaký z něj máme pocit.

Sdílet:
comments powered by Disqus