Zpráva ze 3. srazu - Potkanka

Co tak na úvod říct, abych nějak hezky začala? Tak třeba že můj první úspěch bylo už to, že jsem se vůbec dostala do Prahy. Ne, nic se nestalo, jen se jaksi pořádně nevyznám v jízdních řádech. Nicméně trochu asi jo, protože ten autobus nakonec jel, i když každá minuta, kterou měl zpoždění, pro mě byla věčnost a hlavou se mi honilo jen zoufalé: „Přijeď, přijeď, prosíííím...“ A přijel. :-)

Na nádraží v Praze jsem úspěšně trefila do metra a tam už jsem čekala, minuty ubíhaly, lidé přicházeli a odcházeli a nakonec, po pár SMS s Arakangou a asi půl hodině, přišli i ti, na které jsem čekala. Tady se trochu pozastavím. Představte si, že někoho znáte, ale ne osobně, a pak ho najednou potkáte. Trochu jako když jsem poprvé viděla v zoo živé žirafy... Dobře, to není dobré přirovnání, Arakanga, Sethes ani constantine nejsou zvířátka na okukování, ale prostě mě teď nenapadá, jak to popsat. Prostě jsme se setkali – mé první osobní setkání s fanoušky TR... opravdu super!

Co se dělo potom, nemůžu přesně popsat, protože jsme jeli metrem užnevímkam a pak jsme šli Prahou vůbecnevímkudy (to na mapě nehledejte). Akorát vím, že jsme šli po mostě přes Vltavu a nebyl to Karlův most. Úžasně přesný popis, že? Mnohem úžasnější pro mě bylo spíš to, že jsem snad poprvé v životě mohla s někým o čemkoli, co se TR týče – tím myslím jako že z očí do očí a ne přes net, aby bylo jasno.

No, náhle jsme se ocitli pod Petřínskou rozhlednou. Nejspíš ne náhodou, ale protože já se v Praze vyznám asi tak jako... zkrátka nijak, tak to neposoudím. Seshora byl pěkný výhled (byla jsem tam poprvé), ale taky tam téměř nebylo k hnutí vzhledem k velkému počtu lidí a velice omezenému prostoru. Proto jsme se tam taky moc dlouho nezdrželi a vydali se dolů, kde jsme si dali... oběd? Mno, dlouhý párek v krátkém rohlíku, to jsou jedny z prvních slov, která se mi vybaví při vzpomínce na tuto část dne. A pak ještě beruška, kněžice a cizí jazyky. Hm, to asi nedává moc smysl, když tu takhle na to koukám, ale jak to upřesnit? Beruška a kněžice jsou brouci a cizí jazyky – no cizí jazyky, to je jasné, ne? Aha, tak to jsem vám moc nepomohla, tak už toho radši nechám, ať to není ještě horší :-P

Později jsme procházeli kolem Strahovských archivů – pěkná budova, není-liž pravda? No, kráčeli jsme opět dál (a opět nevím kudy) a přes Karlův most (světlá chvilka - věděla jsem, kde jsme!), až jsme se dostali na Václavák (tyjo, další místo, co jsem poznala!), kde již čekala SuomiBaby (mno, přišli jsme trochu pozdě... ale snad ne moc, teď už nevím) (dobře, dobře, uberu těch závorek). Tak jsme se představili a šlo se na bowling. Strávili jsme tam celé dvě hodiny a bylo to úžasný – možná proto, že mi to občas i šlo, dokonce se mi i podařilo shodit všech deset... tedy, ne najednou, ale na to, že jsem to hrála poprvé... No, snad po celou dobu hraní běžela kamera a jednou se dostala do ruky i mně, aneb další „poprvé“ :-)

Bohužel všechno hezké jednou končí (tedy ne, všechno hezké nemusí skončit, ale zní to tak nějak poeticky, tak mě napadlo to sem dát :-) ), takže už netrvalo moc dlouhou dobu, než jsme se vydali do Holešovic. Tam se opět projevilo, že se v jízdních řádech přece jen trochu vyznám, protože autobus bohudík/bohužel přijel přesně tak, jak jsem myslela.

A tak jsem Prahu zase opustila. Na můj vkus jsou dny až příliš krátké, říkám si. Snad se tam někdy zase podívám – tedy tím myslím za tímto účelem, školní exkurze mě opravdu moc neberou. Mno, podivný konec, ale já prostě neumím psát závěry...

Sdílet:
comments powered by Disqus