Napsat recenzi na Tomb Raider Chronicles a ještě takhle zpětně, považuji za velmi těžký úkol, protože už známe historický kontext, víme co následovalo a víme, kam celá série dále směřovala. Takže ano, tohle byl skutečně poslední díl klasiky a pak tady máme tu velkou vlnu nostalgie podpořenou remasterovanou verzí. Ale byla ve své době tato hra opravdu dobrá a neděláme z ní něco víc, než skutečně je? Pojďme se nad pátým dílem zamyslet v naší recenzi.
Píše se rok 2000 a všichni dobře víme, že se měla Lara přesunout na Next Gen konzole (zdravíme Playstation 2) s novou grafikou a kompletně přepracovaným herním chováním. Nicméně tak jako každý rok přichází Vánoce, tak přicházela i naše hrdinka a najednou hrozilo, že v tomhle roce nedorazí. Také všichni víme, co se s ní stalo na konci posledního dílu. Sice jsme neviděli zasypané tělo, ale věděli jsme, že tohle přece nemohl nikdo přežít. A tak se nás tvůrci rozhodli v této myšlence ještě více utvrdit a vydat vzpomínkový díl, ve kterém se Lařini nejbližší sejdou v sídle Croftů a společně zavzpomínají na dobrodružství, která byla doposud hráčům neznámá.
Každá vzpomínka je tedy odděleným příběhem, který nijak nenavazuje na ty předchozí. První vzpomíná Winston na Lařinu cestu do Říma, kde se jí podařilo získat Kámen mudrců. Následuje vyprávění Charlese Kana na to, jak spolu s Larou získali v Rusku Kopí osudu. Otec Patrick Bram Dunstan si vzpomene na Lařino mládí a jak spolu v Irsku porazili démona zvaného Verdileta. Později večer pak vezme Winston všechny zúčastněné do Lařina ukrytého muzea a ukáže jim artefakt Iris, který ukradla ve VCI v New Yorku.
Nápady skvělé, ale!
Každá lokace je svým způsobem velmi originální. Má svůj vlastní malý svět, který funguje sám o sobě. Lara je dokonale sarkastická, ale pořád je to lady. Každého uráží s elegancí sobě vlastní. Její rozhovor s Pierrem před tím, než spadne do propasti v římském koloseu a následně slyšíte slastné křup jeho kostí, je k nezaplacení. Je skvělé, že se potkáváme se starými známými z minulých her. Již zmíněný Pierre, ale i další jako Larson, Winston, Charles Kane (původně Jean Yves) a podobně. Ale tak nějak to i působí, že tvůrci moc nepracovali s tím, co se uvedeným postavám stalo v minulosti. Opravdu Pierre i Larson zemřeli dvakrát? Jaktože se Irský ostrov a Kambodža odehrávají ve stejném Lařině věku (je jí 16), ale mezi oběma událostmi je rozdíl dva roky? Jak to tedy je s tím Von Croyem po Kambodži, jak se dostal do New Yorku a co se stalo, než se zase objevil v TR4? Tvůrci do Lařina života přivedli známé postavy, jenže se vůbec nezamýšleli nad kontextem celé příběhové linie a nadělali ve všem extrémní zmatek.
Každá lokace má spousty krásných míst a skvěle zapamatovatelných momentů. Řím připomíná nejvíce klasické díly. Lara se prochází v katakombách, plní poměrně snadné úkoly, v Koloseu narazí i na lávu a bojuje proti létající hlavě střílející lasery (můj oblíbený bizár, o kterém by současní obyvatelé Říma mohli vyprávět pokaždé, když jdou do metra). Rusko a boj s obřím skladním hákem na základně, potápějící se ponorka a plavání v hloubkovém potápěčském obleku. Tajemný prokletý ostrov zase přinesl boj s nadpřirozenem. V kostele duchové rytířů, smrtka prolétávající labyrintem či lokace starého mlýna. Irský ostrov považuji jako milovník hororů za svou nejoblíbenější lokaci vůbec. A potom zde máme mrakodrap v New Yorku, který ze všeho nejvíce připomíná film Matrix. Vyhýbání se laserům, boje s kyborgy, helikoptéra devastující celé patro budovy. TR 5 je dokonalé guilty pleasure na všech úrovních (nejen 13tého patra)!
Jenže tady máme další Ale! Opět je to tak nějak sešité horkou jehlou. Levely jsou poměrně přímočaré, krátké a oproti předchozím hrám a hlavně předchozímu dílu TR4, je jich neuvěřitelně málo. Hádanky jsou extrémně prosté. Všechno to působí, jakoby si vydavatel řekl: “Nový rok, nová Lara a nějak to udělejte!” Nemluvě o tom, že engine, na kterém celý TR jede, se nezměnil vůbec. Chronicles prostě technologicky zastaral a zatímco první díl série byl absolutní převrat své doby, tenhle díl je kopií předchozího, akorát bez té důslednosti a propracovanosti. Přitom ten potenciál!
No a ještě jedno ale…
A slibuji, že tohle už je poslední. Ano, stěžoval jsem si na vše výše uvedené, ale já ten díl prostě miluji a Remaster mi to jen potvrdil. Ta hra je mým absolutním srdcovým dílem a bude to asi hlavně kvůli Laře, která je zde přesně taková, jakou bych ji vždy chtěl mít. Absolutní badass s kapkou elegance. Je obrovskou škodou, že si tvůrci nedali víc záležet a neodstranili všechny ty zbytečné chyby, díky kterým by tahle hra mohla být něčím velmi výjimečným. Takhle je jen dobrá. Avšak pozor! Právě Chronicles nám do života přinesl také editor a s ním vlastně v dnešní době už tisíce nových levelů, které vytváří fanoušci z celého světa. A i my, členové LC týmu, jsme jich pár vybudovali. Takže když se to tak vezme, hratelnost tohoto dílu je nekonečná a u toho bych možná raději zůstal.
Hodnocení:
Grafika: 7/10 (Pardon, ale jsme v roce 2000. Chce to vývoj!)
Hudba a zvuky: 8/10 (Tohle by šlo. Tohle me gusta!)
Hratelnost: 7/10 (Plynulé i na starších strojích, nezasekneš se ani na té “nejtěžší” hádance ;)
Délka hraní: 6/10 (Zoufale krátké…)
Příběh: 8/10 (Všechno super, až na ty příběhové díry, nebo spíše kaňony O_o)
Celkem: 7,2 / 10
