Na první setkání s Larou si pamatuji jen matně, nicméně mi v hlavě utkvělo pár intenzivních scén. Tenkrát mi bylo asi deset let, seděla jsem v dětském pokoji a přemýšlela, jak se zabavit. Měla jsem PlayStation, na němž jsem se zápalem hrála Kao the Kangaroo nebo Crash Bandicoot. Hry mi však již přestávaly stačit. Proto jsem se tajně přikradla ke krabici her svého staršího bratra a prozkoumala možnosti. Nepamatuji se, jaký díl Tomb Raider jsem tenkrát vytáhla, víc než název mě totiž upoutala dívka s copem a pistolemi na přebalu. V té chvíli jsem si pomyslela, že chci být jako ona.
Při hraní své první Lary mi přetrvaly v hlavě dva okamžiky. Běžím ke kašně, když tu na mě zaútočí vlci (či možná velcí černí psi), které jsem v tu chvíli opravdu nečekala. Tak strašně jsem se tenkrát lekla, že i dnes, kdy je ze mě dospělá slečna, se při dobrodružstvích s Larou Croft panicky bojím útoku vlků. Při vytí mi běhá mráz po zádech. Druhý zážitek z prvního hraní se odehrával pod vodou. Dramaticky mi docházel vzduch jak na obrazovce, tak před ní - s Larou jsem vše prožívala velice intenzivně. Ve chvíli, kdy ukazatel byl již téměř na nule, jsem se s úlevou vynořila.
Po absolvování prvního dobrodružství po boku Lary se ze mě stala doslova závislačka čekající na další nový díl. Lara se se svým odhodláním a vnitřní sílou stala inspirativní osobností v dobách mého dospívání a možná i po něm.
