Příběhy, žvásty a Alistere! Už mlč!

Varování! Lehce navazuje na povídku Když se sudičky zblázní!

Byl to jeden z těch dlouhých spisovatelských večerů. Na hodinách odbyla desátá a Lara zrovna psala pátou kapitolu své nové knihy „JAK SPRÁVNĚ VYHUBIT OHROŽENÉ DRUHY“. Snad by od monitoru ani neodvrátila oči, kdyby neuslyšela skřípající klouby. No a tyto klouby nepatřili nikomu jinému, než jejímu věrnému sluhovi Albertovi!
„Já jsem Winston, slečno Croft.“
„Ach ano, Winston. Promiň mi to. Zrovna píši svou novou knihu a trochu mě vtáhla do děje.“
„To je pochopitelné. Který druh jste zrovna vybila?“ zeptal se sluha.
„Tyranosauruse Rexe!“ pousmála se dlouhovláska.
„Pravda. Myslím, že všechny poslední exempláře jste již vyhubila,“ přikývl stařec, „Budete tam mít i kapitolu o Atlantýďanech?“
„Já ti nevím. Víš, ty jsem úplně nezničila. Jedna mi pořád uniká. Ať se snažím, jak se snažím a věř mi, že už jsem použila mnoho prostředků jako lávu, sloupoví ve chrámu, či kladivo Boha Thora, pořád se mi to nepodařilo.“ Zamračila se a po té sklonila hlavu opět k monitoru.
„No dobrá. Nebudu už vás rušit, slečno Croft. Jen jsem vám chtěl říct, že…“
Než to však dořekl, elektřina vypla.
„Né! Moje práce!“ povzdechla Lara. “ Zapomněla jsem to uložit! Myslíš, že se to ve Wordu ukládá automaticky?“
„To opravdu netuším, slečno Laro. Jsem jen dobře vypadající stařec. Jak bych takové věci mohl vědět?“
„Máš pravdu, Winstone. Půjdeme do hlavní haly a zeptáme se ostatních.“

A než by řekli švec, stáli všichni obyvatelé domu v hlavní hale. Bohužel i Alister. Nejdříve se pohádali, čí že to byla vina, ale pak Zip konstatoval: „Volal jsem teď mobilem našemu sousedovi, Panu Žárovkovi, a ten říkal, že mu taktéž nefunguje elektřina. To znamená, že není problém v nás! To jen ty elektrárny nás chtějí poštvat proti sobě!“
„Máš pravdu, Zipe. V těchto chvílích musíme držet při sobě! Ale co budeme dělat? Nejde elektřina! Co když už nikdy nepůjde? Může to přece znamenat konec světa!“ zpanikařila archeoložka.
„A nebo se nám zkazí jídlo v mražáku!“ Přidal se sluha.
„Možná bych měl nápad!“ přinesl trochu naděje Alister. 
„Ano, nádore mého života?“
„Mohli bychom si vykládat příběhy. Všichni bychom se zde posadili a vykládali si strasti a štěstí obyčejného života.“
„Hmm, to je…“ všechny v hlavě napadlo, že to je příšerný nápad, ale nikdo to nechtěl říct nahlas „to je velmi kuriózní myšlenka.“
„Vidím, že se vám všem líbí, takže jdeme na to!“ a s nadšením pětiletého dítěte nad novou hračkou autíčka, vyskočil Alister do vzduchu.
„Víš, Alistere, ale to nemůžeme mluvit zde jen tak o našich zážitcích. Musíme jít do speciální mluvící místnosti!“ snažila se zachránit situaci Lara.
„Ale tahle místnost je uzavřena čtyřmi pákami, přičemž každá je umístěna na jiném konci sídla a celé je to časové!“ zděsil se Alister.
„Ano, přesně tak. A jelikož jsem unavená, tak jediný, kdo to musí zvládnout je náš starý a pomalý Winston!“ radovala se Lara potichu ve své mysli, že jí její plán nakonec vyjde.
Alister se začal hroutit. Vidina hezky stráveného večera s přáteli a zajímavých příběhů byla v nedohlednu, když tu najednou..
„To bych mohl zvládnout!“ ozval se Winston.
„Cože? Ty?“ uchechtl se Zip.
Alisterovi se rozzářila očička: „Výborně sluho! Kdyby se ti po cestě něco stalo, třeba tě zabili pasti, sežrali krysy či netopýři, tak zde máš mobil!“ a dal ho svému zachránci do ruky.
„Děkuji pane nádo..Alistere! ale věřím, že ho nebude potřeba.“ Dořekl a jeho cesta dál vedla po schodech a doleva. Lara začala být nervózní, jelikož věděla, že už je tu jen ona , Zip a Alister. A pokud by Zip odešel, tak by zůstala jen s tím jediným, s kým si nemá co říct.
„No a já jdu na záchod a k tomu kakat, takže mě tu nečekejte,“ řekl Zip a už to bylo tady. Lara a Alister byly úplně sami. NIKDO nic neřekl a chvíle se natahovala. Už byla tak trapná, že by snad každé jediné slovo tuto hrůzu jen zkomplikovalo. 
„Bože můj, jak jsi se do této situace dostala, Laro. Proč ty? Kdejaká mumie ti nevadí, ale tahle bytost….“ V hlavě jí neustále běželi podobné myšlenky. Ticho bylo dlouhé.
..
..
..
..
..
..
opravdu dlouhé
..
..
..
..
..
..
..
Až po deseti minutách: „Mám strach o Winstona!“ pravil Alister. „Raději mu zatelefonuji. Vzal mobil a v rychlé předvolbě vytočil starce. Ovšem nikdo to nezvedal. 
„Laro! Co když se mu něco stalo? Vůbec mi nezvedá telefon!“
„Alistere, to není tím, že by se mu něco stalo, ale tím, že vidí, kdo mu volá!“ odvětila.
„Aha, tak to ano… Cože?“
Než si však vymyslela odpověď, byl sluha nazpět.
„Tak co? Dokázal jsi to?“ zeptal se nedočkavě navrhovatel onoho nápadu.
„Ovšem že. Nejsem žádné Béčko! Čili můžeme jít!“
Laře to bylo divné. Jak mohl tento starý, pomalý a uprděný sluha zvládnout to časové zařízení? Když si však vybavila, jak se občas nečekaně v Labyrintu objevil za jejími zády, bylo ji všechno jasné. No co už. Plán nevyšel a tak se s ostatními vydala do mluvící místnosti.

Netrvalo dlouho a všichni tři (Ano tři – Zip byl stále na záchodě) se posadili na polštáře uprostřed místnosti. Pokoj byl zaprášený, zapavučinovaný a bylo vidět, že tahle místnost neslyšela dobrý příběh už roky. Změní se to snad tento večer?
„Tak kdo začne?“ zeptala se Lara.
„Já, já!“ Nedočkavě vyskakoval Alister.
„Začne slečna Croft a tak rozhodla rada starších!“ bouchl do stolu Winston.
„No dobrá, ale nečekejte nic světoborného!“ řekla a nadechla se, aby začala svůj příběh plný emocí, akce, vášně a nebezpečí. „Byla jsem takhle v Makedonii a kradla z hrobky Bohyně Imori starou, pozlacenou lebku, když tu….“
„Pššššttt. Ticho! Tenhle příběh ne!“ zastavil ji sluha.
„Proč ne? Je to dobrý příběh!“ nechápala archeoložka.
„Protože chci slyšet příběh od Vás, ale z obyčejného života. Žádné pasti, nepřátelé a tak. Prostě normální život!“ rozhořčil se důchodce.
„No dobrá. Nebude to sice jednoduché, ale něco vymyslím.“ Chvíle ticha. „Ha. Už vím!“
Všichni s napětím poslouchali.
„Takže… jednou jsem takhle šla městem, přes náměstí okolo staré kašny a v dálce jsem viděla mušku. Říkala jsem si, určitě se mi vyhne! Ale ona neuhýbala a víte jaká jsem. Prostě se nikdy nevzdávám, takže jsem taky neuhýbala. No a ta muška se neustále přibližovala a přibližovala, já též a prostě to celé bylo o boji myslí. Kdo toho víc vydrží. Věřte mi, že to bylo vcelku drama. No a já šla a ta muška mi skončila v oku. Jsem jí pak vůbec nemohla z toho oka dostat. Neustále jsem ním mrkala a všichni muži okolo si mysleli, že s nimi flirtuji. Věřte mi. Bylo to opravdu trapné, ale ať to vezmete jakkoliv, tak jsem nad tou muškou zvítězila! Mimochodem, mám jí v tom oku do teď. Musela jsem se s ní naučit žít!“ zakončila svůj příběh Lara.
„Ehm Ehm,“ odkašlal si Winston „to bylo… poněkud bizardní.“ Okomentoval příběh. „Tak kdo bude vykládat teď?“
„Já, Já!“ zařval opět Alister.
„Ne, Alistere. Starší má přednost!“ rozhodla majitelka sídla. „Winstone, můžeš začít!“
„No dobrá, slečno Croft. Ale jen protože to od vás považuji za příkaz. Dobrovolné to tedy určitě není. To jsem tak jednou šel domem a vy jste čekala dítě s panem Kurtisem Croftem Trentem a vaše dítě použilo Far see a vy jste ani nevěděla, že jste těhotná a …“
„Počkat!“ přerušila vyprávění Lara. „Vždyť tohle se vůbec nestalo! Přece jsem ty bláznivé sudičky zastavila a tahle verze reality nebyla nikdy naplněna! Jak si tohle můžeš pamatovat Winstone? Mluv?“
„Ach, Laro. Všichni máme své zdroje. Kdybych vám to řekl, musel bych vás zabít.“ Odvětil své zaměstnavatelce.
„No dobrá. Zprošťuji tě vyprávění příběhu. Kdo je další na řadě?“
„Já, Já“ zařval již po třetí Alister.
„Ano, ty Alistere,“ řekla tiše a neochotně. “No dobrá. Můžeš začít, ale ať to není moc dlouhé a nudné!“
Alister se nadechl a v ten moment začala jít elektřina.
„No, smůla. Tak byl to zajímavý večer, ale už musím jít psát svou knihu, takže zatím se mějte a Adios. Já jdu do Peru!“ zařvala Lara a rychlostí Amazonské šelmy se vytratila.
„A já jdu do Hajan!“ zařval Winston a rychlostí českého hlemýždě se pomalu vytrácel.
Alister úplně vybouchl. „To snad není možné! Tak já se jim snažím vymyslet program a když se konečně v mém vlastním nápadu dostanu na řadu, tak zapnou elektřinu? Budu si stěžovat v elektrárně! Ti ještě uvidí, kdo je to Alister.. Počkat? Jaké mám příjmení?“

Když jedenáctá odbila a lampa ještě svítila a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela, spustila Lara svůj počítač a podívala se, zda-li pak se jí soubor uložil.
..
..
..
..
..
..
..
..
..
..
..
..
..
..
Aha, vy chcete vědět jestli se jí tedy uložil? Já si říkal, proč to ještě čtete. Tak tedy uložil :-)

THE END!

Sdílet:
comments powered by Disqus