Pablův pád do hlubin ve stylu Lary Croft

Všichni víme, jaké to je skákat s Larou z velkých výšek. Zábavné, akční, sem tam jí zlomíme vaz skokem v šipce o tvrdou zem. Jeden z památných okamžiků Tomb Raider Legend byl skok v Ghaně do jezera mezi vodopády. Přemýšleli jste ale někdy, jaký by to byl pocit skočit si z takové výšky taky? Jestli byste to sami zvládli? Jaké to je cítit proud vzduchu v těle a v obličeji? Já tu možnost měl a rád vám o ní povím.

Na jednu stranu to s Larou a Tomb Raiderem vůbec nesouvisí a na druhou vlastně ano. Netajím se tím, že Lara mi je inspirací v mnohém, ať už je to cestování, poznávání nových kultur či v adrenalinových zážitcích, což je poslední věc, kterou se mi teď podařilo zažít. A podařilo se mi ji zažít jen díky nejlepším přátelům na světě, takže ještě jednou moc děkuji Arakanze, constantinovi a Terez za tento jedinečný zážitek, na který do smrti nezapomenu. Nejlepší dárek k 30tinám 25tinám :D

bungee01

Ale jak to vlastně celé proběhlo? Všechno se to odehrálo v Drahelčicích na fotbalovém hřišti, kde již stál obrovský jeřáb připravený na spousty ječících lidí. Celý ten den jsme plánovali dlouze v diskuzi na chatu na FB a to pod updatovanými přezdívkami, přičemž na místo jsme dorazili nakonec jen ve třech: Já Placička Pablo (později přejmenovaný na Přeživšího Pabla), Popíjející Arakanga, Přihlížející pan c, Pozdně příchozí Hoples a bohužel nám chyběla Pravděpodobně pohřešovaná Terka, kterou nepustili v práci. Ano… celé to dobrodružství se odehrálo v pátek 24. srpna ve 13:00. To mi trochu vadilo, protože si všichni museli udělat volno v pracovním dni.

Na samotném místě stály haldy lidí. Možná měla spousta z nich zakoupený seskok přes Slevomat, jiný druh dárkového voucheru, nebo si seskok zakoupili přímo na místě. Těžko říct, ale bylo jich spousty. Já sám jsem byl číslo 41. Člověk se zaregistroval a pak už jen čekal ve frontě. Němě. Na popravu seskok. Nervozita stoupala. Vidíte ty lidi před sebou, vidíte jak skáčou a říkáte si, to přece není tak náročné. Vypadá to vlastně docela jednoduše, ač našli se i tací, kteří se nechali jeřábem vyvézt nahoru, znervózněli, vzdali to a sjeli zase dolů. Jak jsem dál pokračoval frontou, překvapovalo mě, že jsem vlastně nebyl vůbec nervózní. Tedy do momentu, než mě navlékli do ochranných popruhů. Najednou už nebylo cesty zpět. Dostal jsem se téměř na řadu. Už jen jeden člověk přede mnou. Chlápek, kterému při seskoku upadla bota.

No a pak jsem byl na řadě já. Vylezl jsem do takové klícky, kterou ten jeřáb vyvážel neustále nahoru a dolů. Nahoru se skokany a chlápkem, dolů jen s tím chlápkem, který je mimochodem možnou poslední osobou, se kterou strávíte zbylé minuty života.

bungee02

Já a chlápek za mnou jsme tedy jeli výš a výš a najednou jsem si uvědomil, že ono to vlastně není tak srandovní, jak to původně vypadalo zezdola. Že jsme vlastně pěkně vysoko. Před vámi nic, za vámi nic. Pouhé vzduchoprázdno. Můžete se držet jen okrajů klícky. Žádné zábradlí. Nic. Jeřáb nás pomalu vyvezl do výšky 60ti metrů. Jak jsme tam tak byli, klícka se začala různě točit do stran kvůli větru. Podíval jsem se po okolí a viděl celé Draholčice, dálnici, ty malinkaté lidi tam dole na hřišti. Najednou řekl za mnou chlápek tichým hlasem: „A až napočítám do tří, tak skočíš.“

Byl jsem nervní. Říkal jsem vám už, že to bylo opravdu hodně vysoko? Jenže mi nic jiného nezbývalo. Všem jsem už řekl, že jdu skákat a byla by ostuda, nechat se svézt zase dolů. A jak si tam v tom velkém tichu nahoře čekám, uslyším: Jedna... dva...

Ten den skákaly dva typy skokanů. Ti co při seskoku ječeli a ti co při něm jen mlčeli. Prostě skočili a byli ticho. Já vynalezl typ třetí. Než jsem tam šel, bavil jsem se s ostatními: Popíjející, Přihlížejícím a Pozdně přichozí, „Mám vám zaječet, ať to není taková nuda?“ A všichni „Jo! Zaječ nám!“ A já: „Tak tedy ok. Zkusím to.“

… Tři! Chlápek odpočítal trojku a já si říkal, že odsud už nevede cesty zpět. Udělal jsem krok do vzduchoprázdna. Krok do ničeho. Doteď si pamatuji své myšlenky. Takové to, mám zařvat? Mám nechat oči otevřené? Jaké to bude, nevletí mi do nich moucha? Nechal jsem je otevřené. Vzduch, ani ta rychlost, kterou jsem jej rozrážel, kupodivu nebyla vůbec nepříjemná. Naopak to bylo celé velmi příjemné. Nebyla zima, nebylo vedro. Jen pocit blaženosti. Zařval jsem, jenže já řvát neumím a tak se můj řev, který zněl jak umírající skřet z Pána prstenů, brzy změnil v bláznivý smích. Smál jsem se celou dobu. Vypustil jsem emoce. Byl to úžasný zážitek.

bungee03

A víte, co mě překvapilo nejvíc? Přitom, jak to se mnou trhlo zpátky nahoru, by člověk očekával, že ucítí nějakou zátěž na končetiny. Nějaké trhnutí těla, nohou, kotníků. Ale ono vůbec nic. Podepisujete tam, jak jste zdravotně způsobilí, nic vás nebolí a pak nic? Nakonec mě stáhli dolů a já byl vděčný za tento úžasný zážitek. Více takových! Otázkou tedy zůstává, co bude příště?

PS.: Doporučuje jeden Pablo z deseti. Ti ostatní jsou lemry líné, takže na ty nedávejte.

Ps. číslo dva: Ještě jednou moc děkuji.

Ps. číslo tři: Mám krásný diplom :)

Sdílet:
comments powered by Disqus