V sobotu 9. 8. 2008 proběhl v Praze v pořadí již 4. sraz ladycroft.cz. Tento popis srazu ovšem začíná již o den dříve.

V pátek ráno (v 5:30) mi zazvonil budík a já měl sto chutí ho rozmlátit, dokud jsem se alespoň trochu neprobudil a neuvědomil si, proč vlastně tak brzo vstávám. Ano, potřeboval jsem se dopravit na vlak, který mě doveze do Prahy – sraz už byl na spadnutí. Po chvíli jsem vyrazil z domu – směr vlakové nádraží. Usadil jsem se a vytáhl knihu, která měla být mým společníkem na cestě. Jednalo se o detektivku od Agathy Christie – Oznamuje se vražda (co kdyby ten sraz byl taky taková detektivka??) Přiznávám, že mi jízda krásně ubíhala. Tedy do doby, než si ke mně do kupé přisedla čtveřice dívek – byly totiž z Holandska a poslouchat jejich jazyk je něco dosti náročného v kombinaci s četbou. Nicméně po přelouskání celé knihy, jednom přestupu a pěti hodinách strávených ve vlaku jsem konečně dorazil do našeho hlavního města. Na nástupišti již čekali Pablo a Arakanga, což mě dost překvapilo, protože jsem jim zrovna odesílal zprávu, kde jsem (tabule s příjezdy vlaků jsou občas použitelné :D )

Po krátkém přivítání a proletu skrz knihkupectví na nádraží jsme se přesunuli do metra a odjeli směr domov Arakangy. V rychlosti jsme si urovnali, co bychom rádi ten den stihli, předali si naše levely do TR: Legacy (to jen info pro fanoušky :)) a šli pojídat toasty. Musím uznat, že jsem si připadal jako brzda, jedl jsem nejdéle ze všech… Na návrh Anetiny matky jsme se rozhodli pro chvilku strávenou sledováním otevíracího ceremoniálu OH… Samozřejmě z toho byly asi 3 hodiny.. Ale my tu českou výpravu prostě vidět museli :). Každopádně jsme dostali k našemu plánu - vytvořit „hrací plochu“ pro náš kvíz a udělat aktualizaci sekce Legacy. Nutno podotknout, že aktualizace šla děsně pomalu, bylo hodně komické pozorovat Ari a Pabla, jak zápasí s tvorbou herní mřížky (není divu, pokud používáte místo pravítka blok s kroužkovou vazbou). Ale zvládli to nakonec velice obstojně (pokud odmyslíme počítání velikosti jednoho okýnka pomocí počtu kroužků na bloku, to převedeno beze změny na centimetry a následní zjištění, že to asi není dobře, když by těch okýnek bylo jenom 6…) Na výsledek se můžete kouknout v galerii fotek (není to sluníčko roztomilé? :)).

I když aktualizace ještě nebyla kompletní, Ari s Pablem již byli hotovi s mřížkou pro kvíz a vypravili jsme se na večeři (jmenovalo se to tam U Dona Pabla – Pablo se musel cítit jako doma :)). Nastal nám ovšem trochu problém, Pablo zažil dilema při výběru jídla. Je pravda, že jich bylo na výběr opravdu mnoho, takže se není čemu divit, že mu to vybírání moc nešlo. Ale nakonec si vybral nějakou pizzu, Ari ulovila kuře Hawaii či něco podobného a já si objednal těstoviny s omáčkou. Diskuze se vedla celkem různorodě, ale skončili jsme u programu večera. Stalo se to, čeho jsem se děsil – zpěv (já bych řekl v mém případě skřek, ale to by mi tu asi neprošlo…).

Takže tím jsem nakousnul to, co následovalo. Každý jsme si vybrali tři písničky a ty jsme zpívali. Arakanga se prezentovala třemi písněmi od Arrogant Worms (kdo by to jen čekal :D), ale změnou bylo, že Kill the Dog Next Door a Dangerous zpívala v českých verzích – podle svých překladů, což bylo geniální :). Názvy písní od Pabla si bohužel nepamatuji, tedy až na This is Halloween od Panic! at the disco. A já si vzal šílený mix – Summer Wine (Ville Vallo & Natalia Avelon), Moonlight Shadow (Groove Coverage) a The Day Before You Came (ABBA). Jak to nakonec dopadlo, to bych moc nerozebíral :D Ale hlavní bylo, že jsme si užili trochu více zábavy. Stačil třeba dotaz Ari, když už jsme byli u třetí čili poslední písně: „Nechcete, aby se zavřelo to okno?“ Pablo pohotově reagoval: „Však tady bydlíš ty, ne my…“ A v takovém duchu se to vezlo pořád.

Po zábavě ale přišly opět povinnosti. I když ono se to nedá nazvat povinnostmi. Bylo zapotřebí pokračovat na aktualizaci, kterou jsem stejně ten den nestihl (pravda, byl jsem už trochu utahán, když jsme v noci spal asi jenom tři a půl hodiny, možná o něco více :D). Ale nenechal jsem se únavou přemoci. I když bylo nějakou dobu po půlnoci, vesele jsme diskutovali o všem možném i nemožném a až něco před třetí hodinou ranní jsme usoudili, že by bylo vhodné už konečně zapadnout na kutě, když plánujeme vstávat v šest hodin. Ještě jsme tedy proletěli koupelnou a rozešli se do svých prostor. Věřím, že nejenom mně se hlavou před usnutím honily různé představy o nadcházejícím dni, dni s velkým D (vím, že to je ohrané, ale co už.. :D )

Už téměř hodinu mi přerušovaně zvonil budík na mobilu. Když mě konečně probudil do stavu, kdy jsem byl schopný zjistit kolik hodin, zděsil jsem se – bylo už totiž skoro SEDM!! A to jsme chtěli vstávat už v šest, protože jsme měli v plánu jít ještě před začátkem srazu připravit do lesa soutěže. Toho jsme se nakonec museli vzdát, protože jsme navíc u snídaně zjistili, že prší. Takže nás hned napadlo, že lesní šílenství padne. Takže jsme se snídáním nikterak nepospíchali a vesele debatovali – no vesele, trochu nám dělalo problémy se probudit :D. Ale i tak jsme se z katakomb (tak Ari říká domu, ve kterém bydlí) vykodrcali vcelku brzy. Pablo s Ari se ještě pro něco vraceli (nebo jenom Pablo? Já už nevím, ale myslím, že to byla mikina nebo tak něco :D).

Na zastávku jsme dorazili s obrovským předstihem (to víte, my vždy všude na poslední chvíli a teď najednou deset minut času). Když konečně autobus dorazil, my nasedli a odjeli. I když nasednout není zrovna vyhovující sloveso. My spíše nastoupili, jelikož jsme celou cestu stáli :D. Cestou trochu vázla komunikace s Arakangou, která se potřebovala vzbudit po zhruba dvou a půl hodinovém spánku, takže jsme zatím kecali jenom já a Pablo. Ale i tak cesta vcelku dobře utíkala. Když jsme ovšem scházeli do metra, co se nestalo? Ano, souprava nám ujela přímo před nosem. Ale na to už jsme zvyklí :D. Takže jsme jen tak stáli, koukali a občas něco prohodili. Ale to už dorazila další souprava a my se vypravili směrem na stanici Nádraží Holešovice, kde jsme se měli setkat s Potkankou. I přes naše zdržení v metru jsme dorazili relativně brzy, zhruba o 5 minut.

Vyrazili jsme vstříc schodům, po kterých jsme vystoupali do úrovně povrchu zemského, zabočili doprava a rázným krokem vykročili směrem ke stanovišti autobusů. Jelikož poprchalo, zůstali jsme stát pod střechou a koukali po ostatních lidech, kteří tam stáli. Někteří vypadala vcelku normálně, jiní nenormálně, ale sami víte, jak to vypadá, když čekáte na nádraží.. :D Ale po chvíli čekání přijel autobus, ze kterého v hnědé mikině a světlých kalhotách vystoupila Potkanka. My ji vyšli naproti a ona vykračovala k nám. Takže došlo k první šťastnému setkání tohoto srazu. Po krátkém přivítání a několika otázkách typu: „Jaká byla cesta?“ a „Jak se máš?“ jsme se vypravili zpět do metra. Potkanka si první koupila lístek a už jsme scházeli dolů a hodlali počkat na vlak, který by nás dovezl na Muzeum, kde jsme se měli sejít s Willym.

Ale ještě jsme se ani nezačali pořádně čekat, když mi přišla SMS od Willyho: „Jsem na Holešovickém nádraží. Willy“ Takže to znamenalo úprk z metra. Arakanga po cestě vytáhla z tašky náš transparent z minulého srazu s nápisem LC.CZ ZDE! Teď přesně nevím, jak to bylo, ale myslím, že Ari držela tu část s „LC.CZ“ a Pablo „ZDE!“. Mezitím Potkanka vyfasovala kameru, aby příchod dalšího člena řádně zdokumentovala a mě v rukou zbyl pouze mobil, kde jsem zrovna stihnul odeslat zprávu: „Hoj, jsme u výlezu z metra“ – tím začalo další čekání. Ale netrvalo dlouho. Po chvíli se k nám hrnul usměvavý člověk, který vypadal, že opravdu míří za námi. Okamžik jsem na něj mžoural a snažil jej porovnat s fotkami na jeho blogu, ale stále mi nešlo do hlavy, jak toto mohl být Willy – ve skutečnosti vypadá trochu jinak. :D Ale hlavní bylo, že jsme se našli (klaňme se transparentu!). Takže teď si pro změnu koupil lístek Willy. Během jeho zápasu s automatem došlo k obchodu – ano, Potkanka ode mě obdržela TR1 a 2. Teď se šlo již definitivně na metro, kterým jsme chtěli dojet na Václavské náměstí, kde měla za nějakou půlhodinku čekat Suomi. Takže naše zamýšlená trasa se vůbec nezměnila :).

Jízda ubíhala rychle a já se cítil trochu nesvůj, jelikož tam byl někdo „cizí“ :D Spíš to bylo způsobeno tím, že jsem nevěděl, o čem se začít bavit. Ale nakonec se rozhovor rozjel tak sám od sebe a my už čekali pod sochou Václava v centru Prahy. I když jsem kroutil hlavou na všechny strany a hledal Suomi, uviděl jsem ji až na poslední chvíli, když už byla téměř u nás. Ale tu nastal problém. Její příchod nebyl natočen! Takže jsme si to jednoduše zopakovali, ale již za přítomnosti kamery. Suomi musela až zpátky na přechod a znovu se s každým přivítala. V tu chvíli mi to přišlo šíleně komické.

Ari najednou začala štrachat v tašce a vytáhla „hrací plochu“ pro kvíz. Naštěstí ji nestihla rozložit, protože jsme měli v úmyslu představit ji až při hře samotné. Takže nakonec ta šílenost zůstala přeložena a my se domluvili, že bychom mohli zkusit náš kvíz zahrát v čajovně – přesněji v Růžové čajovně, kde jsme si sedli při prvním srazu a překvapivě si tam nikdo nedal čaj.. :D Takže jsme se vypravili střemhlav dolů po náměstí, ale šli jsme tak zažráni do diskuze na téma Tomb Raider, radar v Brdech, různých hrách atd., že jsme přešli odbočku. Takže výsledkem byla drobně prodloužená procházka, ale nikomu to evidentně nevadilo – tedy mně osobně to tedy bylo šumafuk. U předchozích srazů jsme si zašli i mnohem více.. :D Rozdělili jsme se do takových dvou skupinek, jednou z nich byla Potkanka, Ari a Willy, kteří se bavili o různých hrách a druhou skupinkou Suomi, Pablo a já. V naší skupince diskuze celkem vázla, a tak jsme se snažili rozmluvit Suomi za pomoci jednoduchých otázek. Zněly takové chytáky jako: „Jak se jmenuješ?“, „Jak se máš?“, „Nechtěla bys tu kočku z toho plakátu?“ atd., ale bylo to celkem zábavné. Konečně jsme se dorazili k čajovně, ale vlezl nám do toho nečekaný problém. Na výloze byla cedule: „Od 4. do 10. 8. 2008 zavřeno“ – což nám trochu zhatilo plány.

Naštěstí se do toho vložil Willy s krásným návrhem: „Co kdybychom šli někam, kde budou toalety a jídlo?“ No, možná to nebylo zrovna takto, ale podstata snad zůstala zachována. Takže byl navrhnut jeden nejmenovaný řetězec s rychlým občerstvením (no přece tu nebudu dělat reklamu :D). Po drobné debatě jsme se rozhodli dojít ale až ke stanici I. P. Pavlova, kde by mělo být levněji, než přímo v centru. Vydali jsme se tedy na další pochod, který byl opět protkán hovory na různá témata. Já si tedy převážně pamatuji diskuzi o cizích jazycích a cizích zemích, kdy jsme brousili do finštiny, japonštiny, francouzštiny a mnoha dalších jazyků. Když se před námi objevila cedule s názvem onoho nejmenovaného řetězce. A tak se stalo, že jsme zapadli dovnitř.

Po mírném šoku, že tam bylo celkem prázdno, si došel Willy objednat menu a my ostatní zatím měli v plánu vystoupat po točitých schodech do patra, abychom zjistili, jestli tam je nějaký vhodný flek pro náš kvíz. Naštěstí to za nás udělala obrazovka, kde byly záběry z kamer. Bylo nám jasné, že tam volno je, a tak jsme ty schody stejně museli vyjít. Takže vlastně nevím, jestli nám ta obrazovka nějak pomohla, či nepomohla… To ale nemění nic na faktu, že nakonec jsme se usadili ke třem malým stolečkům a Ari rozložila naši hrací plochu. Tu se na svět dostala věta, která musela Ari hluboce ranit. Willy se totiž ozval se slovy: „Jste mi měli říct, ať to nakreslím, udělal bych to líp“ :D Popravdě řečeno to ani není překvapení, když byla mřížka vyráběna takovým postupem, jakým vyráběna byla. :D

Po krátkém vysvětlení pravidel a bodovém hodnocení jednotlivých otázek si každý postupně vybíral. Byly rozděleny do tří skupin – lehké (5 bodů), středně těžké (10 bodů) a těžké (15 bodů). Za chybnou odpověď se body odečítaly a mohli zkusit štěstí ostatní. Ze začátku četl otázky Pablo, Ari škrtala již vybrané otázky a já natáčel, po chvíli (asi po 17ti otázkách) se Ari s Pablem prohodila. A posledních 17 otázek natáčela Ari, Pablo škrtal a já četl zadání. Nakonec po různých šílenostech typu: „Jaké barvy byl svetr Larsona?“ nebo „Kolik secretů je celkem v TR1?“ jsme se dostali na závěr kvízu. A jaké byly výsledky? Na krásném bronzovém stupínku se umístil Willy, který zkusil riskovat v těžkých otázkách, ale nakonec to nevyšlo přesně podle plánů. Na stříbro dosáhla Suomi, která měla velmi vyrovnané odpovědi. Potkanka, která, i když si vytáhla téměř všechny otázky o TR2, který předtím nehrála, odpovídala velice přesně a rychle, nakonec získala náskok přibližně 60ti bodů a tím zcela zaslouženě vyhrála celý kvíz.

Pomalu jsme sklidili všechny věci a vypravili se směr metro. Naším dalším cílem se stala zastávka Roztyly, vedle které si celkem nerušeně roste celkem slušný les, a proto jsme jej jeli využít. V průběhu minulého večera jsme připravili šest úkolů, jenomže jsme samozřejmě nechali blok s poznámkami u Ari doma, takže nám musely jako sešit posloužit papírové kapesníky (zvládly to skvěle! :D) a také můj index ze střední školy. Mezitím, co se Ari a Pablo uchýlili do lesa, aby připravili soutěže, ostatní osazenstvo si zatím povídalo tak obecně o TR a Potkanka začala klacíkem kreslit do bláta. Zcela neomylně jsme poznali Anch a také žezlo Sophie. Ale to už se vraceli naši dva admini a Ari držela u ucha telefon. Právě ji volal constantine, takže jsme ho každý pozdravili, zeptali se, jak se má atd. Ještě Willymu stihla přijít SMS od Pink-Sun, takže nás tam de facto bylo více :).

Byl čas jít směrem do lesa. Podle dvou (opravdu byly jenom dvě) šipek jsme se všichni dopravili na určené místo pro soutěže (bylo asi tak 30 metrů od okraje lesa :D ). Prvním úkolem byly šifry. Suomi dostala nějaké klikyháky na kusu papírového kapesníku, na dalším papírovém kapesníku dostal Willy šílenou směsici písmen a pod tím napráno „The Last Revelation“ a Potkanka zírala do mého indexu na „mřížkovou“ šifru. Nakonec se nám podařilo všechno vyluštit, jak Willyho posouvání písmen o 4 pozice v abecedě (ano, právě proto ono „The Last Revelation“ ), tak i šifru Potkanky, která se řeší podle speciální „mřížky s abecedou“ a na závěr byla úspěšně vyluštěna i šifra, kterou vyfasovala SuomiBaby (jednalo se klasickou morseovku, ale zapsanou jinak, než pomocí teček a čárek). Všechny šifry měly stejný vzkaz: „Vítejte v lese!“ Sice to moc chytré není, ale alespoň se to hodilo k naší aktuální pozici :).

Následoval úkol číslo 2. Tím bylo předvést jakýkoliv pohyb Lary, ale byly zakázány ty základní, jako je chůze nebo obyčejný skok. Takže můj první nápad byl kdo ukáže to dvojné salto z vrutem z TR:L, ale nikdo se k tomu neměl (divné, co? :D ) První se tohoto úkolu zhostil Willy. Ukazoval lezení po čtyřech (podlézal mé a Pablovy ruce :D ). Další na řadě byla Potkanka, která suverénně předvedla plížení z TR:AoD, samozřejmě to ve stoje. Jako zeď ji posloužili Pablo a Willy. A Suomi nám předvedla smrtící chvat, kterým Lara v TR:AoD strhávala k zemi nepřátele. Čímž byl druhý úkol za námi, přišel mi ale nějaký až moc rychlý :D

Úkol číslo tři: předvést jakýkoliv zvuk Lary. Nepamatuji si přesně, co kdo předváděl, ale zvuky to byly rozmanité. Začali jsme zvukem, kdy si Lara vezme lékarničku (Willy to předvedl dokonale). Pokračovala se například zvuky „Aha“ nebo „I need a key“. Ale opravdu ze svého zbytku mozku nevymlátím, co kdo co řekl a předvedl :D Ale hlavní bylo, že u toho byla zábava.

Čtvrtý úkol byl na spadnutí. Cílem bylo vytvořit z přírodních zdrojů cokoliv, co má něco společného s TR. Naprosto nadsvětelnou rychlostí zareagovala Potkanka. Zvedla ze země první klacek, který potkala. Poté prohlásila: „Toto je páčidlo!“ :D Takže si ji ještě Pablo natočil, jak se snažila vypáčit strom (samozřejmě se její páčidlo trochu nalomilo a zlomilo :D ). Dalším tvůrcem byl Willy, který se předvedl se svým klíčem. Jednalo se o kus klacku, na jehož konci byl přidělán list. Ovšem tvar to mělo dokonalý. Jako třetí přišla se svým předmětem Suomi. Z kusu klacku (co jiného taky v lese použít) vytvořila již o něco dříve zmíněné žezlo Sophie. Takže tím jsme byli hotovi a mohli přejít na další zadání.

Každý musel změnit svůj vzhled a hlas. Jenomže jsme to trochu nedomysleli. Ani my sami jsme netušili, jak změny vzhledu v lese dosáhnout, aniž bychom byli od bahna od hlavy až k patě. Zadání jsme tedy změnili. Každý musel říci nějakou hlášku z TR. Teď si nejsem přesně jistý, co kdo říkal. Potkanka si, mám pocit, vybrala hlášku z TR2: „Don’t you think you’ve seen enough?“, kterou nakonec nahradila nějakou z AoD – na tu si už ovšem nevzpomenu. Další byl na řadě Willy, který byl trochu zmatený z toho, že jsme si předhazovali jednu hlášku za druhou a tak jsme mu navrhovali něco od Kurtise, nejjednodušší možnost by byla: „Kurtis“, ale tu si nevybral. Zkoušeli jsme mu ještě doporučit hlášku Wernera v TR:AoD: „Take this and go to see this woman, she can help!“ Ale teď si nejsem vůbec jistý, jestli nakonec řekl toto :D A Suomi si vzala hlášku: „It wasn’t my fault! I’m loyal!“. Bohužel si nepamatuji, co přesně za hlášky padlo, ale stálo to za to. Potkanka si ještě vzpomněla, jak se řekne finální hlášky z TR2 ve francouzštině. Asi se mi nepodaří vyplodit přesně znění, ale bylo to něco jako: „Vous etes encore ici?“ :D

A šestý, poslední úkol jsme vynechali, jelikož jej Potkanka tak nějak splnila dopředu. Každý měl nakreslit nějaký ten artefakt, ale nakonec jsme zůstali u toho, že jsme si je vyjmenovali a připomenuli, jak každý z nich vypadá, kde jsme ho našli atd. :D

A teď došlo k problému. Náš předem naplánovaný program byl vyčerpán a bylo teprve něco málo před druhou hodinou. Naštěstí opět zasáhnul duchaplně Willy a navrhnul bowling. Ano! Přece by to nebyl sraz bez bowlingu :D A tak jsme se zase dopravili k metru, opět si nakoupili lístky a čekali. Když konečně souprava přijela, my nasedli a odjeli. Co jiného se taky dalo čekat, že? :D Za pár minut jsme dojeli na zastávku Háje, kde je náš bowling, který navštěvujeme pravidelně. Po droboučké otázce: „Máte volnou dráhu na bowling?“ nás už obsluha vedla k drahám a slečna chtěla začít zapisovat naše jména. Já ji jenom upozornil, že to není zrovna nejjednodušší na napsání a tak jsem se do zapisování jmen pustil já (jsem vděčný za psaní všemi deseti! :D ). Za malou chvilku už na obrazovce svítila jména všech až na Suomi, která řekla, že se bude jenom dívat. Hráli jsme v pořadí: Willy, Arakanga, Potkanka, Pablo a já. A tak se Willy chopil své koule (bowlingové samozřejmě :)) a pustil se do prvních hodů. Mezitím nám obsluha přinášela námi objednané pití. Myslím, že se jednalo o sprite (2x), nějaký džus, nějakou vodu a colu.

Takže se hrálo a diskutovalo. Původně jsme měli zadanou jenom hodinu, ale usoudili jsme, že bude lepší, když přidáme ještě jednu. A tak jsme stihl zhruba 2 a půl hry. Pro mě překvapením bylo, že jsem vyhrál všechny tři, i když u té poslední byl Pablo pouhý jeden bod za mnou. Ale myslím, že všem se vedlo dobře, i když občas bylo někomu přisouzeno číslo 3, viď Willy? :D

Ale i tak měla hra úžasný spád, všichni se snažili a používali různé fígle, aby to šlo, co nejlépe. Například Ari a já jsme si navzájem koule světili. Mě to nešlo, ale Ari se to vždy zdařilo na výbornou (proto jsem taky asi vyhrál :D ). Suomi mezitím seděla jen tak v rožku, koukala na nás a občas něco vyfotila. Ale myslím si, že se u toho všichni bavili a dvě hodiny utekly jako voda.

Byl čas zaplatit a rozhodl jsem se, že všechno uhradím já a potom si peníze vrátíme a přerozdělíme. Jenomže tu došlo k problému, všichni měli strašně velké bankovky, čili jsme museli dojít do blízké herny jednu tisícovku rozměnit, aby bylo z čeho vracet. :D Ale nakonec se nám to podařilo bez větších problémů. Tedy až na Potkanku, jelikož na její bankovku už prostě ty drobné nezbyly. Willy pohotově navrhnul jít do potravin, co byly hnedka vedle a tam si rozměníme. Ujal jsem se vedení celé skupiny a tak jsem nás naprosto neomylně zavedl do obchodu s oblečením a všemi možnými věcmi, jen ne s potravinami. Proto byl na vedoucí post převelen Willy a hnedka jsme byli ve správném obchodě. Každý si vzal něco malého, jenom já a Pablo jsme ihned sáhli po bonboniérách, abychom měli něco pro mamku od Ari. Ta to ihned okomentovala: „Matka vás zabije!“ Ale naštěstí nezabila. :D Hned po zaplacení (já s Pablem jsme šli k jiné pokladně, kde to šlo strašně pomalu, a tak na nás stejně všichni čekali) jsme si vyrovnali účty a šlo se opět do metra. Nakoupily se lístky a mohlo se jet. Cílem bylo opět Václavské náměstí, kde měla Suomi v pět hodin sraz s rodiči.

Za krátkou chvíli jsme už stáli pod sochou Václava a vyhlíželi rodiče. Když jsem je zahlédl já, tak už tam museli vystát důlek, protože jsem asi naprosto slepý. :D Ari a já jsme se ujali navrácení Suomi a rodiče nás pohotově pozvali na Slovensko (takže třeba bude další sraz tam, co víme :)). A teď už nás zbylo jenom 5. Willy potřeboval na vlak na Masarykovo nádraží, Potkanka na autobus na Holešovice. Proto jsme se opět uchýlili do metra a jeli jsme na zastávku Náměstí republiky, kde jsme se ještě ve vlaku rozloučili s Willym (už jsme zbyli jenom 4..) a jeli ještě jednu zastávku na Florenc. Tam jsme přešli na „céčko“ a jeli na Holešovice. Když jsme tam dorazili, podařilo se nám celkem rychle nalézt požadované nástupiště a čekali jsme. Diskuze se opět směřovala k Tomb Raideru. Když už měl autobus zhruba 5 minut zpoždění, oznámil nám nějaký pán, že autobus, co měl jet se nějakým způsobem rozpadá k nepojízdnosti, a proto čekáme na jiný. Který stejně ještě chvíli nejel, takže se diskutovalo a diskutovalo.

Pak už musela Potkanka nastoupit a my se s ní ještě bavili díky otevřeným zadním dveřím autobusu. Ale po chvíli se i ty zavřely a ten podlouhlý dopravní prostředek se rozjel. A tak jsme mávali a mávali, dokud se nám nevytratil z dohledu. Byl čas jít opět na metro. Ale ještě jsme nejeli domů. Rozhodli jsme se dopravit se ještě do čajovny, sednout si na čaj, salep a vodní dýmku. Posadili jsme se tam na naše oblíbené místo, taková temná místnůstka, do které nikdo nevidí, je tam relativně tma, ale soukromí. A tak jsme diskutovali o srazu, popíjeli čaj, kouřili dýmku, pojídali salep a doslova požírali pistácie (nedá se říct, že bychom je jedli, protože byly okamžitě pryč :D). Asi po hodině a půl jsme se zvedli, zaplatili a vypravili se zpátky na Libuš, náš cíl. 

Cesta ubíhala, v autobusu jsme seděli každý na vlastní sedačce (tím myslím, že jsme neseděli vedle sebe :D) a nakonec jsme se objevili před tou betonovou „krabicí“ zvanou katakomby, neboli domov Arakangy a rovnou jsme si sedli k večeři (to rizoto bylo dobré :)).Po krátkém úklidu nádobí jsme se uchýlili nahoru, abychom dokončili aktualizaci Legacy a poslouchali jsme k tomu Arrogant Worms :).

Pablo se rozhodnul jít spát trochu dříve a já s Ari jsme zůstali sami zahloubaní do práce. Kolem půl jedné se mi podařilo konečně aktualizaci dokončit, takže jsme ji začali postupně nahrávat na internet. Teď bylo zapotřebí ještě vyvenčit psa a už jsme měli všechno úspěšně za sebou. Šli jsme najít vodítko a psa a vyrazili jsme do nočních uliček Prahy (no, je to na okraji, byl tedy příjemný klid) a povídali jsme si o všem možném. Jako ostatně vždy. Pes výjimečně šel, a tak se nám šlo celkem dobře. Po návratu jsme ještě chvíli klábosili, ale po chvíli jsme se rozhodli jít už spát.

Zazvonil mi budík a bylo něco okolo deváté hodiny ranní. Ještě chvíli jsem se převaloval, protože se mi nějak nechtělo vstávat. Ale po chvíli jsem už jenom proletěl koupenou a ostatní jsem potkal v kuchyni u snídaně. Přidal jsem se k nim a v klidu jsme posnídali. Poté zase došlo k nezbytnému úklidu nádobí a odchodu k Ari do pokoje. Nevím, co přesně podnikali Ari a Pablo, ale já si četl knihu takových zákonitostí vztahu, bylo to hodně dobré. :D Jediné, co mi utkvělo v paměti bylo to, že Pablo pouštěl různé písničky, co měl u sebe na MP3 přehrávači. Když už bylo téměř dvanáct hodin, Pablo se vypravil sbalit si věci, já dočetl knihu a taky si šel spakovat své pinkle. Pak už jsme se úspěšně vypravili na autobus a dále metro na Hlavní nádraží.

Do cíle jsme dorazili něco málo před jednou hodinou, takže to bylo tak akorát, abychom si s Pablem koupili lístky a vypravili se na nástupiště. Pablův vlak už tam stál. Stoupnul si do dveří a ještě jsme si chvíli povídali. Tu se dveře zavřely a Pablo začal předstírat, že je uvězněn, „bušil“ do nich a vlak se začal rozjíždět. Mávali jsme a mávali a za malý moment jsme jej už neviděli. Takže jsme se otočili a vypravili jsme se ještě na Václavské náměstí do knihkupectví, kde jsem měl v plánu koupit jednu knížku pro kamaráda.

Po chvíli chůze v příšerném vedru jsme se dostali až k onomu domu a vešli dovnitř, kde jsem byl, ostatně jako vždy, okouzlen tím nepřeberným množstvím knih a knížeček. Sestoupili jsme o jedno patro dolů a vešli do „ekonomické sekce“, kde se měla nacházet ona kniha. Když jsme ji nenašli vlastními silami, požádali jsme o pomoc obsluhu. Ta nám tedy moc nepomohla, protože knihu nalezla Ari. Takže jsem zaplatil a vydali jsme se na cestu zpět. To jsme ovšem nemohli minout sekci s cizojazyčnými knihami, čili jsem odcházel ještě s jednou knihou navíc – detektivkou od Agathy Christie.

Teď nás už jenom čekala cesta zpátky na nádraží. Stále bylo vedro, dusno a kdo ví co ještě. Na peróně už ovšem bylo citelně lépe. Stála tam neuvěřitelná masa lidí a můj vlak měl ještě zpoždění. Když konečně dojel, místo EuroCity klasický vlak, nastoupil jsem (asi po pětiminutovém chození a hledání nejvhodnějších dveří, kde nebylo moc lidí) a zůstal stát ve dveřích. Po chvíli už průvodčí začal zavírat dveře, takže jsem se přesunul k oknu. Po pár slovech s Ari se vlak začal rozjíždět a my si mávala a mávali – jako malé děti . :D Ale mělo to své kouzlo.

Chvíli jsem stál v okně a nechal se ovívat větrem a pak sáhnul po knize a začal číst. Po téměř čtyřech hodinách jsem se dostal do Hranic. I přes zpoždění vlaku mi čekal přípoj a mohl jsem vyrazit do Valašského Meziříčí. Tam už ovšem přípoj nečekal a tak jsem pospíchal přes celé město na autobus, abych stihl alespoň ten. Naštěstí se vše zdařilo a já se úspěšně dostal do Rožnova a tím pro mne tento sraz skončil. Ovšem jenom v reálném čase, ve vzpomínkách bude stále.