Bylo nebylo, žili nežili… ehm, tak žili, protože kdyby nežili, tak by nikdy nemohlo vzniknout tohle vyprávění o pořadově již čtvrtém srazu stránky LC. Vlastně by vzniknout mohlo, ale v tom případě už by se nejednalo o realitu, ale jen o čistou fikci, což tohle rozhodně není. Takže zpět k příběhu. Vše začalo na tajuplném a tmavém místě jednoho fóra. Pozadí bylo černé, názvy témat červené a plocha jistého tématu byla pokryta bílým písmem. To téma se jmenovalo Sraz. Jeho obyvatelé o něm už dlouho přemýšleli, vlastně již od posledního setkání. Jenomže nic není bez problému a ani tohle nebyla výjimka. Otázka tedy zněla „Kdy?“ A tento problém se řešil, no lepší ten čas nepočítat. A tak po strastiplném přemýšlení, namáhavém přepínání mozkových závitů a x propsaných hodin na chatu, se zrodilo datum. Malé a nevinné, ovšem jisté. A tím datem se stalo devátého srpna 2008, den po zahájení olympijských her v Pekingu.

A proto po týdnu a něco se šest hrdinů rozhodlo setkat v centru České Republiky – v Praze. Byli jimi Arakanga, Pablo (já), Potkanka, Sethes, SuomiBaby a Willy. Nastalo ráno, nebe se zamračilo a chvíli to vypadalo na déšť. Ari, já a Sethes jsme vyšli z katakomb jistého domu, ale poté, co zafoukal vítr a prošly skrz nás jeho hnusné ledové pařáty, rozhodli jsem se já a obyvatelka onoho domu, že naše oblečení je značně nevyhovující okolní teplotě. Jediný Sethes předvídal onu nástrahu počasí. Takže přišel druhý pokus o vyjití ven a ten už naštěstí vyšel. Vzpomínám si, jak Ari po průchodu brankou pravila: „Určitě se dnes něco pokazí, něco nevyjde!“ A její předtucha byla správná, ale to tehdy ještě nevěděli. Pouze uvažovali o tom, co bude dál. Cestou mluvili, někdy jen přemýšleli a hleděli do prázdna. Nakonec se však autobusem a poté metrem dopravili na nádraží zvané Holešovice.

Vystoupili, pohlédli na hodiny a malá i velká ručička jim lehce naznačily, že za chvíli dorazí autobusem další postava našeho příběhu – Potkanka. Vyjeli tedy po eskalátoru z hlubin metra na povrch a stoupli si u východu z budovy. Chtěli jít ještě dál, jenže z nebes začal padat drobný déšť a tak, když viděli, že autobus tu ještě není, postávali a čekali. Kolem procházelo mnoho lidí, někteří kouřili, jiní popíjeli, či hekticky spěchali. Oni však čekali. Přestalo pršet. „Jdeme dál?“ někdo navrhl. Všichni souhlasili a tak se pokračovalo. Někde uprostřed však zahlédli přibližující se podlouhlé vozidlo, co se hodlalo zastavit a také to udělalo. Dveře se otevřeli a z nich vystoupila dívka v tmavě hnědé mikině. Byla jí Potkanka. Uplynulo jen pár chvil, než se všichni sešli a padla první slova. „Ahoj, ahoj, dobrý den.“

„Co teď?“ „No, asi zajdeme pro Willyho. Měli bychom se s ním setkat někde u Muzea.“ „Fajn, tak jdeme.“ Vyrazili tedy nazpět do metra, prošli prvními dveřmi, když tu přišla Sethesovi SMS. Nevím, co v ní přesně stálo, ale vyplývalo z toho, že Willy je někde poblíž. Sethes mu tedy odepsal, že budeme stát při vstupu do metra. Z batohu jsme pak vytáhli dva stařičké papíry, na nichž byl již tak dobře známý nápis z loňského srazu. Ari držela list s LC.cz a já s nápisem Zde. Potkanka držela kameru a Sethes mobil. Prostě každý musel držet něco. Uběhli asi dvě minuty a odněkud se vynořil další účastník srazu - Willy. Vlastně ani nevím odkud. Nicméně jsme se s ním všichni seznámili a po té se vydali zpět do útrob metra. Ještě předtím si však koupili lístky. Přece jenom bychom nejezdili načerno;)

Takže kdo chybí? Willy – zde. Potkanka – zde. LC tým – zde. Suomi nám chybí! A právě ji se naše osazenstvo rozhodlo vyzvednout. Stáli v metru. Temné chodby podzemí se střídali s prosvětlenými nástupišti, až se konečně dostali na místo, kde museli vystoupit. Vyšli na povrch a tam je ohromilo obrovské prostranství Václavského náměstí. Nahoře stálo veliké muzeum a poblíž seděl majestátně na svém koni svatý Václav, jež na vše dohlížel. Skupina si ho všimla a vydala se k němu. Chvíli postávali, povídali si a já vytáhl kameru. Bohužel pro mě však docela pozdě, neb SuomiBaby se vcelku nepozorovaně dostala natolik blízko, že se mi její příchod nepodařilo natočit. „Kruci! Jak tohle vyřešit?“ No, holt ho bude muset zopakovat! A tak, jen kvůli záběru se musela Suomi vrátit a příchod i s pozdravy provést znovu. Ale je to pro dobrou věc. Nyní jsou naši „srazanti“ všichni.

„Tak kam půjdeme?“ navrhl někdo. „No, mohli bychom jít do čajovny – Růžové čajovny,“ odpověděla domorodkyně. „Dobrá,“ souhlasili všichni a vydali se jejím směrem. Cestou diskutovali o tolika věcech, že se to ani nedalo spočítat. Krom Tomb Raideru přišly na řadu taková témata jako jazyky, hudba či a teď nevím jistě, americký radar v České republice. Prostě mluvili tak moc, až stihli přejít i ulici, kde měli zabočit. Nevadí! Jako správní Raidristi, co si najdou cestu v každém levelu, si i zde, v největším městě republiky, našli jinou cestu a k Růžové čajovně se nakonec dostali. „Hurá, jsme na místě!“ Přistoupili ke dveřím a k jejich neštěstí je ohromila cedule „Zavřeno z důvodu pauzy na x dní“. Tohle tam sice napsané přesně nebylo, ale pointa je stejná. A tak jistá otázka, co zazněla na začátku tohoto odstavce, přišla znovu. „Kam tedy půjdeme?“

V tom Willy navrhl, že bychom mohli zajít do Mcdonalda. Nikdo nic nenamítal a tak se opět celá výprava vydala oním směrem. Zpět na Václavák, skrz uzoučké uličky až k místu určení. Vstoupili a Willy si šel objednat. Ostatní stáli a tedy, že aspoň zjistí, jestli je tam někde místo na sezení. Na to jim odpověděl kamerový systém vedle schodiště. Ano je! A tak po točitých schodech, podobných těm, jež měl Werer von Croy ve svém bytě, se vydali nahoru do prvního patra a posadili se ke třem stolkům, okolo nichž bylo šest židliček. Bylo to perfektní místo pro vykonání první připravené aktivity – Riskuj Raider. Z batohu se vytáhli otázky, plocha s otázky a mimózním sluníčkem na pozadí a samozřejmě kamera pro záznam videa.

Nejdříve se rozhodlo, v jakém pořadí se bude hrát. To se vyřešilo díky roztrhanému kapesníku s čísly 1,2,3 a už se mohlo začít soutěžit. Já zadával otázky, Sethes držel kameru a Ari zase papír s výběrem otázek a zapisovala kdo má kolik bodů. „Dobrý den. Vítejte u naší soutěže Riskuj Raider. Dnes tu máme tři soutěžící – Willyho, SuomiBaby a Potkanku,“ zahájil jsem hru. Soutěžící si vybírali otázky, postupně se střídali a prokázali obrovské znalosti a to i na takové chytáky, jako například „Jaké barvy byl Larsonův svetr?“ Prostě musím zatleskat! Krom toho se měnili i moderátoři. První jsem tedy byl já, pak Ari a nakonec Sethes, který vyhlásil výsledky. S velikou převahou bodů to nakonec zvítězila Potkanka. Gratuluji.

Chvíli se opět sedělo, až Ari přišla na to, před čím jí varovala předtucha. „Něco se pokazí,“ tak na začátku pravila a měla pravdu. Nechali jsme totiž doma sešit s úkoly + šifry, které se měli plnit v lese. A tak jako řešení nezbylo nic jiného, než improvizace. Kapesník, propiska a Sethesova žákovka ze střední k tomu byly jako stvořeny. Tohle takhle, tohle posuneme támhle a šifry jsou hotovy. Fajn lidičky, jde se do lesa! Všichni vstali, vzali své věci a po Von Croyových schodech, ehm teda po Mcdonaldových schodech sešli dolů. Aby si zkrátili cestu, tak se zabavovali různými diskuzemi, které trvali celou cestu jak v ulicích, tak v metru, tak po místo vstupu do lesa. Jelikož však nic nebylo připraveno, tak já s domorodkyní jsme šli najít nějaké místo a vytvořit šipky z klacíků k onomu místu. Ostatní zůstali dole, kreslili něčím do bláta a možná, že v jednom momentě uslyšeli i divný výkřik domorodců.

Místo jsme našli a vše bylo perfektně promyšleno. V tom zazvonil Ařin mobil. Kdo to mohl být?, pomyslela si. Podívala se na displej a zjistila, že to byl constantine. Zvedla ho. „Ahoj constantine, jak se máš?“ „Dobře.“ Odpověděl hlas na druhém konci…. Dobrá, přiznávám, že takhle ten rozhovor asi vyloženě nebyl, ale píšu to zde jen pro upřesnění děje. Nicméně po chvíli jsem dostal C. taky k telefonu abych ho pozdravil a později též i všichni ostatní srazanti. Ze zahraničí se taky ozvala přes SMSku i Pink-Sun, takže duchovně nás tam bylo daleko víc.

Neuplynulo ani deset minut a všichni účastníci se dle šipek z klacíků dostavili na stromy a křovím zarostené prostranství v lese. Tam dostali první úkol – Rozluštit šifru! Snadné to však ale vůbec nebylo, jelikož ony šifry byly opravdu docela těžké. Ovšem s trochou nápovědy to nakonec všichni dokázali a nápis na kousku kapesníku či Sethesově žákovské rozluštili. Vítejte v Lese – stálo tam. Probíhaly ale i jiné úkoly. Mezi nimi bylo vytvořit nějakou TR věc z přírodnin, nebo změnit svůj vzhled a hlas. Měli jsme tedy možnost vidět takové věci, jako páčidlo, Sophiinu zbraň či listový klíč. Taktéž padaly typické Raiderovské hlášky jako „It wasn’t my fault. I’m loyal“. Prostě co víc si přát? Úkoly skončily a na řadu přišla další typická věc pro srazy – Bowling.

Hrdinové našeho příběhu tedy vyrazili zpět do metra a po chvíli se dostali do té typicky modře ozařující místnosti, jež dává životu nový smysl. Smysl vyhrát a rozdrtit všechny ostatní! Zase kecám. Smyslem bylo prostě si zahrát, pokecat a v klidu si posedět. Bohužel SuomiBaby se rozhodla vzdát se této hry a tak se aspoň zhostila fotoaparátu a vše fotila. My ostatní jsme hráli a to zhruba dvě hodiny. Během této doby se hodně diskutovalo o novém traileru na underworld a i TR celkově. Ovšem mluvilo se i o jiných hrách. Například o takovém Assassin’s creed. Mimochodem díky požehnané kouli od Arakangy vyhrál hru Sethes, i když to druhé kolo vyhrál proti mně jen o jeden bod.

Bohužel pro všechny, čas nemilosrdně plynul a sraz se začínal chýlit ke konci. Ještě jsme však stihli zaskočit na čokoládu, kterou jsme prvně chtěli zakoupit v obchodě s oblečením. To víte, když vstoupíte do špatných dveří… nicméně čokolády se sehnaly, srazisti si pochutnali a tak bylo na čase vrátit se zpět do metra, směr Home sweet home. První jsme se rozloučili pod Václavovým koněm se Suomi. Další nás opustil Willy a jako poslední odjela, i když mírně opožděným autobusem, Potkanka. Adios Amigos. Nyní už zbyl pouze LC tým. Ten nelenil a šel se schovat před ostře ozařujícím zapadajícím sluncem do nejbližší sklepní čajovny, ale to už je jiný příběh. A dnes, v době sepisování těchto řádků, se už opět všichni scházíme na onom tajuplném místě, zvaném fórum. Nadpisy jsou rudé, pozadí černé, avšak naše zážitky jsou psány bíle. A záře tohoto písma bude světlem v našich vzpomínkách. Sajonara a welcome back někdy příště!