*vrrrrrr*
*křup*
*ťuk*
*zíííív*
*ťapťapťap*

Ti z vás, kteří znají ty výjimečné okamžiky vstávání po noci z poloviny probdělé, strávené stěhováním nábytku a úklidem a zametáním a tříděním a smýčením a urovnáváním a stíráním prachu a konečnou kapitulací a naházení bordelu do velké krabice, kterou následně pohltí komora, asi znají význam prvních pěti řádků. Ano, je to tak. Arakanga (známá též jako bohyně MIMO, které je zdeatamatámhletakypřítomné...) se probudila v pátek 8.8.2008 po přibližně třech hodinách spánku. Probudila se tím, že se jí zatřásl mobil, jí křuplo v zápěstí, jak se pro něj natáhla (špatným směrem, protože měla postel danou jinak teprve první den), vypnula buzení, zívla si a přešla na druhou stranu svého pokoje. Když tam došla, uvědomila si, že neví, proč tam vlastně šla.

Takto nadějně, milí čtenáři, začínal čtvrtý sraz ladycroft.cz. Ač jsem uklízela většinu noci, ráno byl v mém pokoji stále bordel jak v tanku, který jezdí zásadně po střeše a zakopává si o vlastní pásy. Proto jsem vesele ráno smýčila dál a nenechala se rušit ani tím, že jsem – tradičně – měla zpoždění. Pablo a Sethes měli oba dorazit krátce po jedenácté hodině na Hlavní nádraží.

O cestě MHD (zloději!!! Takové ceny jízdného!) bych raději pomlčela, jelikož jsem jí proplula houpajíc se na držáku a uvažujíc, proč jsem si nedala sirky do očí, abych se udržela vzhůru. Jisté je jen to, že jsem nakonec na Hlavní dojela včas (se zjištěním, že Pablův vlak má 10 minut zpoždění) a jala se stepovat na místě, kde jsem měla čekat Pabla, tudíž u přepážek, kde se prodávají jízdenky na vlak.

Kdo by si jen pomyslel, že jich bude víc?

O dalších deset minut později mi volal Pablo, kde že to jsem, že on mě čeká na smluveném místě. No, to je super, pane Fuentesi, jenže já tam jsem taky. Aha, tak proč se nevidíme? Jsi u pokladen? Ano, jsem. Já taky. Ve které hale jsi, v horní nebo spodní? Ony jsou dvě???

Bylo zjevné, že se někde stala chyba.

Vyletěla jsem schody (jezdící...no dobře, vyjela jsem schody) a směle se vrhla do davu cestujících, pátrajíc po Pablovi. Zatímco jsem se dívala vlevo, zprava se ke mně přiřítil výše zmíněný a začali jsme si ujasňovat, proč jsme se vlastně minuli. Záhada hlavolamu byla rozluštěna a ježek vypuštěn z klece...ehm. Tedy, rozhodli jsme se, že se vydáme na nástupiště, kam má dorazit Sethes.

Již jsme byli u pátého nástupiště, když jsme si uvědomili, že jsme se ani nepodívali na tabuli, kam to má vlastně náš webmaster dojet. Proto jsme se vrátili zpět až k tabulím, kde jsme zjistili že dojíždí na nástupiště číslo šest. Rozradostnění tím, že jsme si vlastně odbyli ranní rozcvičku, jsme dorazili na nástupiště a začali se rozhlížet, kde že to ten Máňa vlastně může být.

Můj ostříží zrak mě opět nenechal na holičkách. Zatímco jsem obhlížela pohybující se masu lidí, která v mém podání byla spíše jako rozmázlá skvrna, Pablo zahlásil, že už Sethese vidí. Podívala jsem se směrem, o kterém hovořil, a uviděla velké kulové. Všimla jsem si přicházejícího až tehdy, když byl pár metrů ode mne. Pozdravili jsme se a již jsme sbíhali schody do hlavní haly (nejdříve do té horní, pak do té spodní).

Sethes se po cestě zmínil, že se potřebuje zastavit v knihkupectví, takže jsme přepadli pobočku Luxoru na Hlavním nádraží. Nicméně jsme tam potřebné knihy nenašli, takže jsme odložili plán na dobu neurčitou a zamířili opět zlodějskou dopravou do mé svatyně...k nám domů, kde jsme měli připravit program na druhý den.

Zde žabka Ethelka schlamstla pár stránek příběhu, takže navazujeme ve vyprávění o kus dále, když se naši hrdinové dostali do katakomb. Prošli kolem kroko...psa, přeskákali bodá...schody a otevřeli dveře. A protože měli možnost sledovat zahájení OH, samozřejmě jí využili a skejsli u televize asi tak dvě a půl hodiny.

Nicméně i televizní program jednou skončí a tak se osazenstvo přesunulo do MIMOpokoje, kde Máňa začal pracovat na aktualizaci, zatímco pan Fuentes a slečna Všemožná a Nemožná začali vypracovávat herní plán pro TR kvíz. Pravítko nebylo a proto začali odměřovat pomocí kroužkového bloku. Vypadalo to asi takto:

„Takže celkem máme šedesát kroužků. Dej to sem. Dohromady je to ale asi sedmdesát jedna, děleno sedmi...”

„Proč to dělíš sedmi? Dej sem kalkulačku.”

„No, musí to být dělitelné sedmi. Takže čtyři kroužky jsou asi jeden centimetr, to máme pět centimetrů jeden řádek a sloupec je vysoký...kolik kroužků? Nebo centimetrů??”

Nicméně jsme to zvládli (ano, já vím, že pořád měním er-formu a ich-formu, ale erich-forma ještě není a já ji právě vynalezla, HA HA HA!!!) a pak nastal další problém – vybarvit políčka. Červeno-oranžová byla těžká, zeleno-světle zelená (vynalezla jsem novou barvu, HA HA HA!!!) byla snadná a žluto-jinak žlutá (HA HA HA!!!) byla středně těžká. A protože bylo nejvíc středních a já neměla dostatek žlutých (a jinak žlutých, HA HA HA!!!) pastelek, vyřešili jsme to nakreslením sluníčka, které asi bylo po transplantaci hlavy, jak pitomě se tvářilo (HA HA...ha).

Poté jsme se rozhodli jít na večeři do blízké restaurace, čili jsme si sbalili svých pět angreštů a vyrazili jsme. Na místě nastal drobný problém, protože Pabla tak omráčil jídelní lístek, že si nedovedl vybrat. Nakonec jsme mu přes asi pět dalších věcí podstrčili šunkovou pizzu, Sethes si dal těstoviny s omáčkou a já měla kuře Hawai, pozvolna opékané na pláži v opalovacím krému.

Žabka Ethelka dělá děsivé skoky (HA HA...ne? Ani trošku? Ha?) a tak nám nezbývá nic jiného, než skočit přímo k večeru, který si už nepamatuju (-//- + HA!). Jedno ale vím. Dohodli jsme se, že každý ostatním zazpívá tři písně. A tak hádejte, co se stalo...ano. Výběr Pabla byl This is Halloween (Panic! at the Disco), Swamped od Lacuny Coil a Tout le monde od Megadeath. Sethesův výběr byl následující: The day before you came (ABBA), Summer wine (to nevím, od koho je) a Moonlight Shadow (-//-). A já? Já si tradičně vybrala tři písně od The Arrogant Worms, dvě česky, jednu anglicky - Nebezpečné, Zabít psa odvedle a The Mountie Song.

Poté, co jsme dozpívali, jsme zas chvilku dělali na aktualizaci, pak jsme si navzájem testovali levely, povídali si o všem možném od radaru v ČR po nevímco, vymýšleli šifry na druhý den a přemýšleli, jak ten sraz vlastně proběhne. A tak jsme se po třetí hodině rozešli a zalehli.

Ráno jsme byli všichni solidně mimo. Tedy, hlavně já. Zapomněla jsem na stole sešit s šiframi a vypotácela se do relativně chladného dne beze svetru. Ještě víc mimo jsem se vrátila pro výše zmíněný kus oblečení a už jsme letěli na autobus.

I přes můj dojem, že se něco musí pokazit, nám autobus neujel a my si to vesele frčeli směr Kačerov, kde jsme přesedli na metro. To nás dovezlo (mne ve stavu nevnímajícím, podrážděném a ještě o ždibíček víc mimo) na Nádraží Holešovice, kde jsme si stoupli na lehké mžení a vyhlíželi Potkanku. Nějak si už nepamatuji, jestli bylo ticho, nebo někdo mluvil, tak silně duchem nepřítomná jsem byla. Duch se vrátil až s Potkankou, která brzy vystoupila z autobusu a a s úsměvem k nám zamířila.

Poté proběhl obchod (Nebo také neproběhl...? Já a časové zařazení...he. Každopádně Potkanka získala TR1 a TR2) a my se pomalu odhodlávali vyrazit na Václavské náměstí, kde nás měl čekat Willy. Ale jaké to překvapení pro žabku Ethelku i pro nás, když Sethesovi došla SMS, že Willy tak nějak nedojel na Masaryčku, ale je taky na Holešovicích. Jaká to radost! Psychická příprava na poznání dalšího nového člověka selhala, protože ani nemohla být dokončena, a v mých pilinách nastal chaos. Rychle vybalit transparent, držet ho nad hlavou, pochodovat do hlavní haly a vida! Willy si nás našel.

V pěti jsme tedy vlezli do metra, které nás (housenka naše věrná!) zavezlo na Muzeum. Suomi tam měla být v půl desáté, my měli časového fóra, takže jsme si v klidu povídali. A kde se vzala, tu se vzala, objevila se vedle nás. Pablo vypadal velice zklamaně, protože nestihl natočit její příchod (ano, tentokrát převzal žezlo kameramana on). Ale to se brzy vyřešilo. Prostě jí řekl, ať příjde znova. A jak přišla, všichni jsme se jí představili (i ti, které už znala).

Nastal ten správný moment na prezentaci našeho psychopatického sluníčka. Já jsem se snažila vysvětlit cosi o smělých tazích štětcem, Sethes se můj následovný záchvat smíchu pokusil zneškodnit kritickým rozborem uměleckého směru, ve kterém byl obrázek nakreslen. Willy ho okomentoval tak, že jsme mu měli říct, že by něco stvořil sám, ale po vysvětlení (nedostatek HA HA HA a HA HA HA pastelek) vše bylo v pořádku a mohli jsme tedy jít hledat místo, kde by se kvíz mohl konat. Takže jsme sešli od svatého Václava dolů na Můstek (po cestě jsme si povídali o všech možných amat. levelech, hrách a bůhví čem dál), tam jsme zjistili, že jdeme blbě, vrátili jsme se a začali hledat Růžovou čajovnu, která měla...zavřeno. HA HA HA. Ne, vážně. Čajovna měla zavřeno a já měla radost, že mé tušení bylo správné.

Willy zachránil situaci tím, že navrhl McDonalds. Ten se dá sice najít snadno, ale na Václaváku jsou všechny předražené, takže jsme se pěšky vydali na I. P. Pavlova, kde jsme zalezli do Mekáče a nahoře (na místech pro šest lidí, ideální!) začali hrát Riskuj Raider aneb Slunečné Lotto. Jak to probíhalo si můžete prohlédnout ve videu, dodám jen, že vyhrála (i přes absolutní smůlu na otázky s tématikou TR2, protože tento jediný díl nehrála) Potkanka s počtem 120 bodů. A během hry jsem také padla smíchy (aniž bych to zamýšlela), když Willy prohlásil, že příběh Tomb Raider: Legend měl spád. Já vím, že bych se smát neměla. Bohužel jsem se neudržela.

Jak jsme dohráli, tak jsme odhalili skutečnost zapomenutí šifer. Tuto skutečnost posiloval ještě fakt, že jsme s sebou neměli žádný papír, kam ty šifry znovu napsat. Ale zoufalost (změna: HE HE HE!) netrvala dlouho, protože Sethes byl geniální a měl s sebou papírové kapesníčky a svou starou žákajdu. Papír jako papír, ne? Takže Potkanka, Suomi a Willy jen zírali, jak jsme trhali kapesníčky a já kreslila půjčenou propiskou prapodivné klikyháky, tečkované čtverce bez jedné strany a psala jakási nesrozumitelná slova. Po chvíli bylo hotovo a tak jsme mohli vyrazit do lesa, kde by nás u šifer nikdo nerušil.

Rozhodli jsme se s Pablem, že uděláme cosi jako stopovačku, aby ostatní našli šifry sami. Ale co čert (nebo naše štěstí) nechtěl, nějak jsme byli mimo, takže jsme udělali jen dvě šipky a pak mi zavolal constantine. Seběhla jsem proto za ostatními, co si kreslili klacíky do bahna artefakty z TR (to měl být jeden z dalších úkolů, takže nás nějak předběhli, grrr) a předala mobil, aby se s výše zmíněným každý pozdravil. A jako odezva na dalšího „nepřítomného účastníka srazu” přišla Willymu i SMS od Pink-Sun.

Dále jsem zjistila, že se nám ztratila třetí šifra. S Pablem jsme zoufale prohledávali každé zákoutí našich zavazadel, ale nakonec jsme to vzdali s tím, že „Si to nějak rozhoděj’”. A jak jsem rozdávala šifry poté, co všichni vyrazili, Potkance jsem podšoupla Sethesův bývalý index s šifrou č. 2...a když ten index luštitelka otevřela, v nemalém překvapení jsem vykřikla: „Už máme tři!”, protože se ta dezertérka šifroidní III. utábořila vedle Sethesovy fotky.

Tajenku měli všichni stejnou a já se domnívala, že vše bude vyluštěno do pár minut. No, z mé strany to byla hrubá chyba. Suomi schytala morseovku, Potkanka mřížkovou šifru a Willy posunutí písmen. Jak jsme nad tím tak stáli, bavili jsme se o cestování a všem možném (Sethes vyprávěl o tom, jak ti parchanti v Kanadě přeškrtávají víza, já uvažovala nad kvalitou Bruselských map, Pablo pilně točil, Suomi si označovala morseovku, protože byla zapsaná poněkud prapodivně, Willy se zoufale rozhlížel kolem a Potkanka vykřikla po vysvětlení, jak luštit její šifru „Jo ahá!”). Naše tajenka (velmi nápaditá, vzhledem k naší situaci...VÍTEJTE V LESE) byla tedy konečně rozluštěna a nastal čas na úkol číslo dvě.

Pablo oznámil ostatním, že je na čase, aby předvedli nějaký pohyb z Tomb Raideru (kromě běhu, chůze a skoků) a jakýkoliv zvuk Lary Croft. My tři týmaři (já, Sethes, Pablo) jsme si výše zmíněné aktivity zkusili už večer předtím během tvorby šifer, takže jsme jen přihlíželi a přemýšleli, jestli někoho napadne říct „No!”, jestli někdo stiskne páku, odemkne klíčem dveře, popotáhne kvádr nebo prostě bude dýchat Lařiným stylem, který obnáší hýbání rukama nahoru a dolů asi tak o jeden decimetr.

No, ne že by Potkanku, Suomi nebo Willyho napadlo něco z toho (nebo to alespoň nepraktikovali), ale jejich nápady byly fantastické. Začal Willy, který nám svou scénku uvedl slovy, že je inteligencí sice Lara z Legend, ale provádí pohyb z klasiky, který se objevil už dřív a my že máme poznat, kde se objevil poprvé. To nám řekl tedy až poté, co nahnal Sethese a Pabla, aby mu dělali překážku (a já si za kamerou kladla otázku, jestli se je chystá přeskočit...a jestli ano, jak dlouho to bude trvat, než seženu v téhle pustině obvazy na fačování ran). Nejzajímavější byla asi věta „Já jsem jako Lara...”, kdy se snažil svou tašku vytáhnout tak, aby připomínala Lařin batoh a na hrudi si pantomimicky přidával na objemu. Nicméně Lara-Willy přišla k překážce, beznadějně se rozhlédla, vydala frustrovaný zvuk, poté se jí v hlavě rozsvítila žárovička nápadu a v záchvatu osvícenosti překážku podlezla. Vše zakončila spokojeným vydechnutím.

Potkanka se zase rozhodla pro Angel of Darkness a za pomocí stěny (starring Pablo Fuentes and Willy) se proplížila kolem stromů i nás. Ještě se podívala za roh (nic tam nebylo, jen stromy) na stromy. Nutno dodat, že to bylo skutečně věrné.

A Suomi? Z bezradnosti přišel nápad zabít Willyho...ehe, tedy samozřejmě předvést pohyb z Angel of Darkness, což bylo zlomení vazu vojákovi. Willy se ochotně nabídl jako figurant a původně měl v úmyslu se i hýbat a otáčet, ale...známe ty nepřátele, že? Zkratka AI zde stojí za Absolutní Ignoraci a tak Suomi ladným pohybem zlomila Willymu krk a splnila tím další úkol.

Co dále? Samozřejmě! Ty zvuky! Protože nám docházela baterie v kameře, tak Potkanka rychle hekla, Willy svým vzdychem po použití lékárničky pro náhodné chodce kolem (kdyby tam byli) vytvářel atmosféru nepopsatelného rázu a Suomi velice věrně předvedla jekot Lary, když padá do několikakilometrové hloubky.

Další úkol byl výroba jakéhokoliv předmětu, co se váže k Tomb Raideru z přírodnin. Jako vždy jsem si musela hlodnout, takže jsem začala slovy „Sebereš klacek, kterej tady leží na zemi, omotáš ho kusem trávy, kterej leží na zemi...a uděláš z toho pistoli.”, načež Potkanka reagovala vyprávěním o výrobě pistole z ponožky.

No, co naši soutěžící sestavili? Potkanka sebrala důmyslný klacek, ohnula ho a použila jako páčidlo („Vypáčím strom!”), Willy udělal z klacku a listu klíč k dráze se čtyřkolkou a Suomi vytvořil Sophiino žezlo. Jenže běda, třikrát běda. V ten moment baterka skutečně došla a vydechla naposledy.

Poté, co jsme ji pohřbili se smutečními věnci k Pablovi do batohu, než vstane z mrtvých na poslední nabíjení, jsme začali na foťák natáčet poslední úkol – hlášky. Každý si měl vybrat jednu hlášku z Tomb Raideru a říct jí podobným hlasem (a ještě změnit vzhled, ale to se nějak asi zamluvilo?). Po dlouhém uvažování, co si vybrat (a po Willyho zděšených pohledech, kolik si toho všichni pamatujeme), Potkanka řekla „I wouldn’t worry, we’re not from the same class” (Lara, AoD – rozhovor s Janice), Willy „Go on, kill her!” (Eckhardt, AoD – poslední cutscéna s Eckhardtem) a Suomi „It wasn’t my fault, I’m loyal!” (Boaz, AoD – “smrt” Boaz).

No a co dále? Ještě bylo dost času, tak jsme na popud Willyho vyrazili na tradiční srazovou aktivitu...na bowling. Známe, jak to chodí, ne? Jeli jsme na Háje, vyšplhali do schodů a vrhli se ke kuželkám. Sethes pro jistotu řekl slečně, co nám určovala dráhu, že sám napíše naše jména, protože jsou taková divná. Suomi bohužel nechtěla hrát, takže nás bylo jen pět.

Mno...jak to vypadalo? Ostříží zrak v mém podání končil po zásluze na posledních příčkách. Potkanka házela hrozně zajímavým způsobem, že jí koule opisovala půlměsíc a často se trefovala do prostředka, i když v polovině dráhy byla těsně vedle žlábku. Suomi seděla v koutku a moc se nezapojovala, i když občas jsme hlodali tak, že se k nám přidala. Během hry jsme probírali hlavně trailer na Tomb Raider: Underworld, kdy Lara vyhodila do vzduchu své panství, poté náboženský význam bowlingu (aneb „koule je kulatá jako Země a má svatou trojici, Otce, Syna a...Díru na palec”, jak zpívají The Arrogant Worms) a podobné věci.

Během asi druhého kola jsme si začali se Sethesem vzájemně žehnat, spíše tedy koulím, se kterými jsme hráli. Ráda připisuji vítězství Sethese svým žehnacím schopnostem, ale říkám si, že se u mé koule mohl tedy snažit více...protože létala pořád do strany (nebo úplně mimo, jako koneckonců jsem já). Vypadalo to ovšem docela zajímavě a s odstupem si říkám, že jsem měla mít víc rozumu a uvažovat, jestli bůh zla může posvětit kouli tak, aby srazila všechny kuželky, aniž by to konalo zlo (to znamená, že by někomu kuželka proklála lebku, nebo aby to hráče samotného dohnalo na hranici deprimace a sebevraždy).

To už ovšem nastal čas, kdy jsme museli odejít. Sethes vše zaplatil a venku jsme si poté rozhazovali účty a snažili se vyrovnat (a to jen proto, aby všichni zjistili, že si musí rozměnit). Proto jsme zamířili do nejbližšího obchodu, do Alberta, kam jsme trefili až na druhý pokus, poprvé jsme zašli do jakéhosi smíšeného zboží, které bylo skvělým vtipem, i když jsem uvažovala, jestli tam nemám koupit našim nastávajícím kočkám nějakou krásně chlupatou myš. Nicméně nekoupila a proto jsme urychleně opustili pestrobarevné naleziště všemožných hadrů a předmětů a zamířili do Alberta vedle.

Sethes a Pablo se rozhodli, že koupí nějakou bonboniéru mé matce (asi jako odměnu a úplatek za vytrpění dalšího kusu srazu u nás?) a za mých optimistických komentářů typu „moje matka vás zabije” jsme se odsunuli k pokladně. Venku se ještě dořešily účty z bowlingu a už jsme jeli odevzdat Suomi jejím rodičům.

Na Václaváku jsme přešli se Suomi přechod (já a Sethes), abychom jejím rodičům prezentovali, že skutečně nenecháváme nic náhodě a že by bylo nejmrzutější, kdybychom nechali jejich dceru přejet těsně vedle nich, chvilku si s nimi povídali a oni nám velice nenápadným šťouchnutím naznačili, že bychom už taky někdy mohli pořádat srazy o kus blíž. Přátelsky jsme se rozloučili, Suomi nám zamávala a už jsme si to frčeli s Willym na metro (kam? Toť otázka...ta moje paměť. Ale myslím, že na Můstek). Doprovodili jsme ho kousek trasou B, on vystoupil na Masarykově Nádraží (Náměstí Republiky) a my pokračovali na Florenc, kde jsme přesedli na metro C a tam se dokodrcali na Holešovice, odkud měla odjíždět Potkanka. Doufám, že si uvědomujete, že jako rodilá pražačka teď studuji plány metra, abych vlastně zjistila, kudy jsme to jeli.

Co dále? Vletěli jsme na Holešovice a zjistili, že autobus tam tak nějak není. Povídali jsme si, vyhlíželi výše zmíněný stroj a asi už tak za 10 minut nám kdosi přišel oznámit, že se autobus rozpadl (nebo něco takového) a čeká se na nový. Všichni na nástupišti tedy poděkovali za informaci (protože ten informátor byl příjemný, narozdíl od různých šílených průvodčích na Hlavním Nádraží, co na vás řvou jako váleční veteráni, jestli chcete mít přiraženou hlavu ve dveřích vlaku) a čekali dál. A nový stroj skutečně dojel. Potkanka nastoupila, my si s ní ještě chvíli povídali skrz dveře...brzy zazněl motor a kde nic, tu nic. Další sraz skončil.

Nemyslím, že by mi žabka Ethelka utrhla hlavu za to, že vyprávění utnu až zde, ale dokončování aktualizace a odjezd obou dvou zbylých týmařů si pamatuji ještě méně než celý sraz a předpokládám, že čas srazu se spíš limituje tím, kdy jsme tam jak my, tak návštěvníci. Ráda bych tedy pronesla závěrečnou řeč:

„Moji milí TombRaideristé,

jak jste si jistě všimli, mnoho srazů neprobíhá. Je jich spíš zatraceně málo. Ale protože každý, který se zatím konal, stál za to, dovoluji si vyslovit přání, že nás na dalším srazu bude opět víc, že přijdou i návštěvníci, se kterými se známe pouze jen z internetu a že příště nezapomenu vytisknout pamětní listiny.

Neboli...

Z Prahy vás tu nyní zdraví Arakanga srdečně,
snad se zase sejdeme na srazu LC společně.”

A tu žabka Ethelka vskočila na scénu, uťala Arakanze hlavu a jala se jí mlátit do stolu, dokud jí bezhlavá neslíbila, že příště nebude tak sklerotická a nebude skládat takové pitomosti.

THE ŽABKEND